Myslel jsem si, že katolíci uctívají Marii jako Boha

10.8.2024

Byl jsem přesvědčen, že katolíci uctívají Marii tak, jako se my protestanti modlíme k Bohu. Na mnoha fotografiích lidé klečí před obrazem Marie nebo před její sochou či ikonou. Existuje nespočetné množství obsáhlých knih o Marii a desítky modlitebních knížek. Klasický protestantský názor, opírající se o biblický zákaz uctívání model, mariánskou úctu hodnotil jako formu modlářství. Otázky týkající se Marie mě znepokojovaly a instinktivně jsem je odsouval do pozadí. Nezastávala významné místo ani v mých kázáních, ani v životě.

Ale začínal jsem postupně chápat, jak důležité a ústřední místo zaujímá Panna Maria z pohledu naší víry v Ježíše Krista. Nikdy předtím jsem důsledně neuvažoval nad tím, jak těsně Maria souvisí se  skutečností, že Ježíš Kristus je zároveň Bůh i člověk. Věděl jsem, jak je důležité mít správný postoj k Ježíši. Ten zase vede ke správnému postoji ke spáse. Vtělení má v naší víře ústřední místo.

Ježíš přijal lidskou podobu od Marie. Nebyl rozdělený na dvě nezávislé části, božskou a lidskou, ale byl jednou bytostí, božskou a zároveň lidskou, která se vtělila v Marii. To malé děťátko je Bůh. On je druhá božská osoba, Bůh Syn, který k nám přichází „v těle“, abychom byli spaseni. To je podstata vtělení.

Bez Mariina svolení a účasti, bez jejího souhlasu by se Ježíš nemohl stát člověkem a bez Ježíše nemůžeme být spaseni ani my, ani Maria. Bez Ježíše není Maria ničím. Její význam vychází z něho a ona na něho neustále ukazuje. Maria byla jedinečně obdarována, aby se mohla stát Pánovou matkou (srov. Lk 1,43), protože dítě, které nosila, je sám Boží Syn. Proto ji církev nazývá Boží Matkou. Není matkou Boha Otce – ten nemá matku –, ale matkou Boha Syna, protože on je Bohem, který se díky ní stal člověkem. Maria je tedy zcela jedinečná. Žádná jiná žena nikdy neměla tak velké poslání. Stalo se to jen jednou a už nikdy se nic takového nebude opakovat. Není divu, že všechna pokolení ji blahoslaví (srov. Lk 1,48).

Já osobně jsem ji nikdy neblahoslavil. Otázky týkající se Marie mě znepokojovaly a instinktivně jsem je odsouval do pozadí. Nezastávala významné místo ani v mých kázáních, ani v životě.

Když jsem Mariino poslání v Božím plánu spásy začal lépe chápat a zjistil jsem, jak je důležitá, více jsem rozuměl tomu, proč ji lidé uctívají., Proč jí vzdávají úctu krásnými čestnými tituly, sochami a svátky, jak je vlastní jihoevropskému stylu. Nemá to s modlářstvím nic společného. Uvědomil jsem si, že když někomu chceme vyjádřit respekt a úctu, projevujeme to různými způsoby, ale neznamená to, že se mu klaníme jako Bohu. Jižní styl uctívání se však kulturně liší od skandinávského způsobu projevu, na který jsem zvyklý.

Církev důsledně rozlišuje mezi bohopoctou, která je výlučně vyhrazena trojjedinému Bohu, a projevy úcty, které náležejí Marii. Marii neuctíváme jako Boha. Můžeme však Marii a svaté v modlitbě prosit o přímluvné modlitby stejně, jako prosíme o přímluvné modlitby ostatní křesťany. Maria a svatí žijí v nebi, aby uctívali Boha a spolu s námi prosili za to, aby se stala Boží vůle jak v nebi, tak i na zemi (srov. Zj 4,10; 5,8). Jsou vlastně více živí než my tady a všichni jsme navzájem spojeni jako údy téhož Kristova těla – těla, které se tudíž nachází v nebi i na zemi. Jako protestant jsem nebyl zvyklý uvažovat o tom, že nebesa takto se zemí spolupracují (viz Katechismus katolické církve, 971).

Když jsem se důkladněji ponořil do Bible, nalezl jsem v ní hodně zpráv o Marii. V důsledku povrchního uvažování jsem předpokládal, že se o ní mnoho nedočtu. Ve skutečnosti jsem dosud přeskakoval všechno, co se v evangeliích o Marii píše. Mluví se o ní už od vtělení a narození Ježíše, je přítomna jeho obětování chrámu, putovala s ním během jeho služby, stála pod křížem, když umíral. Nechybí ani při vylití Ducha v horní místnosti a při zrození církve, jak zaznamenávají Skutky apoštolů. Je přítomna všem těmto důležitým událostem.

 

Z knihy

Náhled
 

V životním hledání manželů Ekmanových sehrála důležitou úlohu slova svaté Brigity Švédské: „Pane, ukaž mi svou cestu a dej mi ochotu se po ní vydat.“

Své obrácení prožili jako mladí v prostředí luterské církve, Ulf se stal pastorem. Roku 1983, po návratu z pobytu v USA založil v Uppsale biblickou školu a vzápětí první sbor církve Slovo života. Zatímco se kostely ve Švédsku vyprazdňovaly, jejich církev se dynamicky rozrůstala. Biblická škola v Uppsale formovala zástupy pastorů a kazatelů z mnoha zemí světa. Nejprve se Ekmanovi silně vymezovali vůči tradičním církvím, především vůči církvi katolické, avšak léta studií pramenů a mnohá setkání s „probuzenými“ katolíky v nich vyvolala změnu smýšlení. Proces hledání trval dlouhých dvacet let. Krátce poté, co Ulf oslavil své šedesátiny, se manželé rozhodli zažádat o přijetí do římskokatolické církve. Jejich krok pochopitelně vyvolal bouřlivé reakce po celém světě.

Své svědectví nesepsali za cílem živit kontroverzi; jejich vyprávění dýchá zralostí, pokorou a vděčností za všechny etapy životní cesty, za všechna setkání, která je na cestě posunula o krůček dál. Cenné jsou i jejich protrpěné pohledy na roli papeže v církvi, na jednotu církve, slavení eucharistie, mariánskou úctu… Knihu lze chápat jako „katechismus v kostce“: mnoha katolíkům může pomoci lépe pochopit a zamilovat si svou církev.

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému