Na děti křičím, manžela peskuju...

4.12.2020

„Moje přednosti...?! Vůbec nevím, kam se poděly. Byla jsem zvídavá holčička, tvořivá puberťačka, oblíbená vedoucí ve skautu, nadšená vysokoškolská studentka. Zato dneska...“ Vyhrkla ze sebe Klára a zlomil se jí hlas.
„Někdy se vůbec nepoznávám: na děti křičím a manžela pořád peskuju. Mám pocit, že se ze mě stala stará, hašteřivá megera.“
„Dřív jsem si nikdy nestěžovala, dávala jsem, a nepočítala... Teď počítám úplně všechno: každou minutu, každý halíř, každý čtvereční centimetr. Strašně ráda bych zase byla sama sebou, dokázala se pro něco nadchnout, rozvíjela své nadání, všechny ty dary, které jsem od Boha dostala.“

Klára naštvaně škubala trávu kolem sebe.

Naslouchající řeholnice v klidu vyčkávala. Potom řekla:

„Ty se nikam neztratily. Svatý Pavel říká: ‘Když Bůh někomu něco daruje, je to neodvolatelné.ʼ Prostě musíš najít způsob, jak se dál rozvíjet i v téhle nové situaci. Jsi na dobré cestě: problém, který člověk pojmenuje, je z poloviny vyřešený.“

„Najít způsob, jak se dál rozvíjet...,“ mechanicky opakovala Klára. To je jako hledat jehlu v mé kabelce.

Když sestra Terezie viděla Klářin rozmrzelý výraz, vesele se rozesmála.

„Pro začátek si sama dopřej to, co chceš dávat druhým. Zamysli se nad přikázáním: ‘Miluj svého bližního jako sám sebe.ʼ Láska k sobě je předpokladem lásky k bližnímu. Naše svědomí nás tak často obviňuje! Svatý Jan ale zdůrazňuje, že Bůh je větší než naše svědomí. Pravá láska k sobě nespočívá v tom, že člověk chce být bez chyby, aby mu nikdo nemohl nic vytknout. Je to cesta k tomu, přijmout se takoví, jací jsme – slabí, ubozí, a přesto Bohem milovaní. Přikázání lásky k Bohu, k sobě a k bližnímu jsou navzájem provázaná. Když nemám lásku k bližnímu, kterého vidím, nemůžu milovat Boha, kterého nevidím. Když nejsem laskavá sama k sobě, jak můžu být laskavá k bližnímu?“

Kláře se vynořila v myšlenkách tvář kolegyně Emy. To snad není pravda! Já se jí nezbavím! Pořád se na mě lepí! Šťouravě podotkla:

„Ale to není snadné...“

„Z lidského pohledu je to dokonce nemožné. Někoho prostě nemáme rádi, jiný se nám nelíbí, ani nevíme, proč... Leckdo má do anděla hodně daleko. Nadpřirozená láska ale spontánní city překračuje. Z Božího srdce tryskají proudy milosti, lásky a milosrdenství. Když z nich čerpáme, učíme se jednak přijímat samy sebe, jednak milovat bližního stejně bezmezně jako Bůh, tedy tak šíleně, že bychom za něj položili život. Boží zaslíbení proměňuje naše kamenné srdce a umožňuje nám doopravdy milovat.“

„Všechno je provázané...“

Klára nemohla odtrhnout oči od růžovolící řeholnice, která mluvila s velkým zanícením. Přijmout samy sebe a milovat bližního stejně bezmezně jako Bůh... To je, panečku, program! Setkání bylo u konce, Klára sestře Terezii poděkovala a ta jí podala ruku, aby jí pomohla vstát.

Z knihy:

Máma odchází do kláštera!

Stéphanie Combeová

Kláře bude zanedlouho čtyřicet. Doma má chápajícího manžela a tři zdravě zlobivé děti. Ženu se sklonem k perfekcionismu zmáhají úkoly v práci, povinnosti doma i závazky, které na sebe vzala navíc v zaměstnání a farnosti. Potřebovala by na chvíli vypnout, vyčistit si hlavu, zkrátka „dobít baterky“. Jako řešení se nabízí týdenní duchovní pobyt v klášteře…

Je to dobrý nápad? Bude se umět, aspoň na týden, oprostit od starostí o své blízké? Koho potká a co si od ostatních vyslechne? Jaké podněty se překvapivě dotknou jejího srdce? A bude si tato zdravě skeptická žena i nadále řídit svůj uspěchaný život sama, nebo pustí k dílu i neviditelnou ruku Hospodina?

Humoristicky laděná novela s půvabnými postřehy ze života zaujme ty, kdo ve středním věku přicházejí o iluze, ale nechtějí vyhořet a ztratit ideály. Potěší ty, kdo se účastní duchovních cvičení a obnov.

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému