Nejčastější chyby, které děláme ve vztazích

12.11.2020

Láska je dřina.
Ale
manželství
není
polepšovna…

Mohl byste pojmenovat nejčastější chyby, které děláme ve vztazích?

Zásadní chybou je, když se jeden snaží druhého předělat. Říkám to pořád dokola – manželství není polepšovna ani převýchovný ústav. Musí to být vztah dvou dospělých, nesmí to být učitel – žák. Je velmi špatné, pokud si jeden z partnerů kvůli absenci rodiče vezme někoho, kdo mu nahrazuje tátu nebo mámu. Podvědomě, přijde na to většinou až po letech. A taky nepřijímat druhého takového, jaký je, nedělá dobrotu.

Další chybu už jsme nakousli – nedostatek komunikace. Lze horem dolem vykládat, jak je to smrtící, ale pokud se manželům nic neděje, velmi často na to neslyší. Pak přijde problém a oni najednou o něm neumí dobře mluvit. Promítá se do toho i rozdíl mezi muži a ženami. Obecně platí, že my muži máme menší nároky a potřeby komunikace než ženy.

Mluvil jsem už i o neopuštění. Pokud jeden z partnerů nedokáže dostatečně opustit svou původní rodinu, je to problém. Zvlášť citlivé je to tehdy, pokud zůstane naživu už jen jeden z rodičů. Někdy se toto neopuštění týká i party přátel. S nadsázkou říkám, že přijde-li čtyřicetiletý vědec, jediný syn své matky, že si chce vzít dotyčnou, je lépe mu přerazit nožičky. Matka ho často nepustí a žena to nesnese. Výjimky jsou možné, ale ne časté.

Manželství zatěžuje i přílišná pracovní zátěž, zvlášť u některých profesí.

Jaké postoje jsou potřeba pro dobré manželství?

Vypomohu si papežem Františkem, který říká, že je potřeba používat hojně a se správným obsahem tři slova – děkuji, prosím, promiň. Pokud člověk nemá kus úcty k druhému, žije se s ním velmi špatně. Pokud je nastavený tak, že chce hlavně něco získat, nebude to fungovat. Je třeba umět dávat, sdílet a ztrácet. Bez toho to nejde.

A zní to možná až banálně – ale ti dva potřebují mít vůli překonávat překážky. Při svatbách otevřeně říkám, že láska je dřina. Aby ti dva spolu mohli utvořit něco nového, musejí oba ztrácet. A ne nějakou abstraktní svobodu, ale úplně konkrétní věci a návyky. Je třeba se umět přizpůsobovat. Povahy manželů nejsou většinou stejné, ani být nemají, ale musejí být kombinovatelné.

Jsou i některé nekompatibilní?

Dvě bouchačky se umlátí, dva brečouni se budou topit v slzách. Pokud jeden chce být pořád aktivní, stále v něčem vynikat a druhý chce hlavně domácí pohodu, budou to mít také těžké. Pokud jsou odlišnosti příliš velké, klesá i ochota obtíže překonávat.

Na co se vás manželé nejčastěji ptají? S čím se vám svěřují?

Jedno je evergreen – jak to mají s tím druhým dělat, když je jinej. Narazí na nějakou disharmonii a neví si s ní rady. Řada problémů je i v tom, že se potřebují vypovídat, zanadávat si, aby se jim ulevilo, a nemají k tomu dost prostoru. Nemyslím to zle, někdy je to třeba. A často jim to pomůže ten problém vůbec pojmenovat. K tomu pomáhá i svátost smíření. Svou roli hraje i absence víry nebo naopak přespiritualizování problému.

Co je horší?

Obojí je blbé. Víra se nedá přilít, když chybí, ale je tam asi větší šance k růstu. Pokud někdo bere všechno striktně spirituálně, snadno pak všechny ostatní přístupy považuje za divné.

Z knížky

S Pánem Bohem se žije naživo

Knižní rozhovor

Aleš Opatrný je známý jako plodný autor duchovních knih, „doprovázeč“ a zpovědník i jako přednášející na (nejen) charismatických konferencích. Celý jeho životní příběh ale zná málokdo. V knižním rozhovoru s Tomášem Kutilem dává nahlédnout do svého soukromí, zázemí i názorů. Dozvídáme se, z jaké rodiny pochází, jak hledal víru i své místo ve světě, co pro něj znamenalo veslování a práce ve fabrice i jak dospěl ke kněžství. V jednotlivých kapitolách sledujeme jeho začátky v Plzni, „vyhnanství“ v Toužimi i dobu, kdy službu kněze vykonávat nesměl. Úplně nové možnosti se před ním otevřely po sametové revoluci, kdy se pustil do řady aktivit. Zvolnění a nové nadechnutí pak přichází s jeho pozdní akademickou dráhou.

Aleš Opatrný ovšem nekomentuje jen své životní peripetie. Vyjadřuje se i k problémům manželství a mezigeneračních vztahů nebo k ekumenické spolupráci. Vyprávění končí symbolicky na Vyšehradě – tam hleděl z Vltavy coby veslař, tam dnes bydlí a tam za ním přijíždějí lidé z celé republiky.