Nejsem Ježíš. Ale pracuju pro něj...

20.4.2017

Dívenka nakrčila čelo, chvíli se zamyslela a zeptala se Bernarda:
„Jsi Ježíš?“
Bernard vybuchl hurónským smíchem. Skupina žáků s úžasem zírala na rozesmátého obra. Ten se naklonil k holčičce a řekl:
„Ne, nejsem Ježíš. Ale pracuju pro něj...“
Tekichah se vrátila k učiteli a hlásila, co zjistila:
„Ten velký vousáč je podobný Ježíši, ale není to on. Jen pro něj dělá.“

***

Bernard je „menší bratr“ (jak si františkáni říkají), ale má postavu dřevorubce. Mluví hlubokým a silným hlasem. A nosí tmavé husté vousy. Bratr Bernard z výšky svých dvou metrů dobromyslně shlíží na svět a jeho obyvatele.

Jednoho dne ho několik minut pozorovala jedna malá holčička. Najednou se odpojila od své školní skupiny a přistoupila k němu:

„Hello, pane.“

„Hello. Jak se jmenuješ?“

„Tekichah.“

„To je hezké jméno. Co pro tebe můžu, Tekichah, udělat?“ zeptal se bratr Bernard.

Dívenka nakrčila čelo, chvíli se zamyslela a zeptala se:

„Jsi Ježíš?“

Bernard vybuchl hurónským smíchem. Skupina žáků s úžasem zírala na rozesmátého obra. Ten se naklonil k holčičce a řekl:

„Ne, nejsem Ježíš. Ale pracuju pro něj...“

Tekichah se vrátila k učiteli a hlásila, co zjistila:

„Ten velký vousáč je podobný Ježíši, ale není to on. Jen pro něj dělá.“

Bernard pracuje pro Krista od chvíle, kdy ho potkal na jedné stezce v Apalačských horách. Za své obrácení vděčí jednomu chuďasovi.

Po vynikajícím studiu na luxusních školách na Rhode Island odmítl Bernard vstoupit na univerzitu v Georgetownu ve Washingtonu DC. Z jediného důvodu: ta univerzita je katolická. Katolíků měl Bernard plné zuby. Jako pacifista, uchvácený četbou Martina Luthera Kinga a Gándhího, odmítal svět lží a kompromisů, který odsuzoval i Kristus. Podle něho se katolíci paktují s touhle žumpou v pokryteckém polibku, který je mu odporný.

Bernard věnoval rok svého života během studí stěhováním chudých rodin v Apalačských horách. Od rána do večera dřel na stavbě dřevěných baráků. Úkol to byl obrovský. Kapka vody v oceánu. „Čím víc děláte mezi chudými, tím víc vidíte, co je potřeba,“ říká. Nakonec se ho zmocnila hořkost a skleslost.

Jednoho dne si všiml na své cestě, tisíc kilometrů od nejbližšího města, extrémně chudého baráku. Rozházená prkna jako by držela u sebe jen zázrakem. Na prahu dveří si nějaký muž četl noviny. „Ihned jsem si uvědomil, že je šťastný,“ vzpomíná si Bernard. „A taky jsem hned cítil, že já šťastný nejsem. Žil jsem v Apalačských horách, abych pomáhal chudým: takže nešťastný by měl být tenhle chudák. A přitom to bylo naopak: on byl šťastný, a já ne. Chybělo mi něco, co ten muž měl.“ Bernard zastavil, šel toho šťastného muže pozdravit a zapředl hovor. Velmi záhy mu položil otázku, která ho pálila na rtech:

„Jak to, že jste tak šťastný?“

„Protože znám Ježíše,“ odpověděl ten muž.

„Ale já přece taky znám Ježíše!“ opáčil Bernard.

„Ne,“ řekl ten chudák a klidně na něj pohlédl. „Ty jsi o Ježíši slyšel mluvit, spoustu toho o něm víš, ale neznáš ho. Ještě jsi ho nepotkal...“

Zmatený Bernard se zamyšleně s mužem rozloučil a pomalu odjel. Vytanula mu na srdci modlitba: „Pane, jestli opravdu existuješ, chci tě znát. Chci se s tebou setkat. Dej mi znamení!“

„Ihned jsem měl fyzický pocit, jako by vedle mě někdo byl,“ vypráví Bernard, „a jistotu, že je to on. Pán byl vedle mne, stejně skutečný jako muž, kterého jsem právě potkal. Přesně v tu chvíli jsem se rozhodl, že mu daruji život, ať se děje, co se děje, a že mu ho daruji skrze chudé. Přitom jsem byl nejstarší ze sedmi synů, snil jsem o tom, že se ožením a budu mít dvanáct dětí!“

Poté se setkal s františkány z Bronxu…

Z knihy: