Někdy, když zaslechneme Ježíšův hlas, se stáhneme

Někdy zaslechneme Ježíšův hlas, ale stáhneme se

16.7.2021

Někdy se stane, že když zaslechneme Ježíšův hlas, stáhneme se. To nás přivádí k příběhu o zázračném rybolovu. Tento úryvek z Lukášova evangelia (5,1–11) nám toho jako křesťanům sděluje mnoho, i když jsme třeba rybářský prut nikdy v ruce nedrželi:

Jednou stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy. Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte sítě k lovení!“ Šimon mu odpověděl: „Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“ Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly. Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“ Zmocnil se ho totiž úžas ‒ a také všech jeho společníků ‒ nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: „Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi.“ Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.

Zamyšlení

Mnozí křesťané se cítí svým církvím odcizeni. Například rozvedení a znovu sezdaní, také homosexuálové anebo ti, které pohlavně zneužili kněží, připouštějí, že se cítí od své vlastní církve odloučeni. Neříkám to proto, abych tu zabředal do problémů vyvolávajících prudké emoce, ale chci mluvit o pocitu přijetí a o tom, co má společného se zázračným rybolovem.

V tomto úryvku Petr a jeho přátelé právě vytáhli lodě na břeh po celonočním lovu. Všimněme si, že perou sítě, což znamená, že s rybolovem pro tuto chvíli skončili. Ježíš, procházející po břehu Galilejského moře, ale Petra vybídne, aby člun znovu spustil na hladinu a zajel na hlubinu. Petr na to říká cosi, co zkušeného rybáře z povolání, který se lovem ryb živí a moře zná, vůbec nepřekvapí: „Celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě.“

A jen co tak učiní, do sítě se chytí obrovská spousta ryb, takže musejí zavolat další člun, aby jim jeho posádka s mimořádným úlovkem pomohla. Když to Petr uvidí, padne před Ježíšem na kolena a říká: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“

Někteří křesťané dnes mohou mít dojem, že i jim jejich církev sděluje: „Odejdi ode mě.“ Tohle ale Ježíš v evangeliu neříká. Ve skutečnosti svým poselstvím hlásá pravý opak.

Proto je pro mě tato pasáž z Lukášova evangelia jednou z nejkrásnějších v celém Novém zákoně. Petra pod dojmem zázračného rybolovu přemáhá vědomí vlastní nedostatečnosti a hříšnosti. Když stojí před živým Bohem, uvědomuje si své chyby i to, jaká vzdálenost ho od Ježíše dělí. Je to hluboce lidská odpověď. V zuřivém světle Boží lásky vidí Petr své stinné stránky, a tak odpovídá navýsost lidsky: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!“

Ježíš ale nejenže od Petra neodchází, naopak ho zve, aby se k němu připojil, podílel se na jeho poslání a patřil k jeho skupině. „Od nynějška budeš lovit lidi,“ říká v evangeliích už potřetí. Nepřichází totiž proto, aby lidi odháněl, ale aby nás všechny zval k účasti na svém poslání bez ohledu na to, kým jsme – muži nebo ženy, bohatí nebo chudí, staří nebo mladí, liberální nebo konzervativní, svobodní, sezdaní nebo zasvěcení, Afričané, Američané, Hispánci, Vietnamci nebo Angličané, homosexuálové nebo heterosexuálové, zaměstnaní nebo bez práce. Všechny nás Kristus volá, abychom se k němu přidali.

Kristovo poselství vždy začleňuje do společenství nebo do něj navrací. I když se toho cítíte nehodní a chcete říct: „Odejdi ode mě“, Kristus říká: „Přidejte se ke mně! Připojte se k mému společenství. A zapojte se do mého velikého poslání.“

Přesto mají někteří z nás chuť říct: „Odejdi ode mě.“ Proč?

Podívejme se na několik důvodů.

Pocity nedostatečnosti

Tím prvním je nehodnost. Lidé zápasí s pocity nedostatečnosti v duchovním životě. „Proč by se mnou Bůh zabýval?“ Když nováčci učiní při modlitbě v rámci duchovní obnovy první silnou zkušenost s Bohem, často namítají: „To přece nemůže být pravda. Není možné, aby se mnou Bůh chtěl mluvit přímo. Jsem hříšník. Jak by se mnou mohl Bůh chtít mít vůbec něco společného?“ A odpověď zní: „Samozřejmě, že jsi hříšník. To jsme my všichni. Všichni jsme ale hříšníci, které on miluje.“

Před několika lety jsem společně s jednou ženou vedl duchovní obnovu zaměřenou na světce. Ona při ní vyprávěla o Dorothy Dayové, americké zakladatelce hnutí katolických dělníků, která v mládí podstoupila potrat. Má kolegyně shromážděným lidem, většinou ženám, řekla toto: „Představte si všechno to dobro, které by se nikdy nestalo, kdyby si Dorothy Dayová řekla: ‘Co by se mnou Bůh mohl udělat? Vždyť jsem přece šla na potrat.’“ Pocity, že něčemu nedostačuji, jsou velice lidské, jak nám to ukazuje i Petr. Musíme je ale vnímat ve světle Boží lásky.

Strach z Boha

Druhým důvodem je strach z Boha. Bázeň Boží je důležitou součástí duchovního života. Musíme mít bázeň a úctu před Boží mocí. Mluvíme koneckonců o Stvořiteli vesmíru a o Zdroji všeho bytí. Když byli Petr i další učedníci svědky zázraku, který Ježíš vykonal, pocítili strach. I my se proto můžeme bát Boží moci působící v našem životě.

Před pár lety jsem se při duchovní obnově modlil za čistotu. Jak se mám vypořádat s pocity osamělosti? Jak mám vydržet bez druhého blízkého člověka? Z mého jezuitského života se mi najednou, jako by někdo stisknul spínač, začalo vynořovat bezpočet vzpomínek na lásku: tohoto člověka jsem dobře znal, s tímto jsem pracoval a vedle toho nějaký čas žil. Všechno příklady toho, jak jsem byl milován. Byla to nádherná odpověď na mou touhu porozumět trochu lépe čistotě. To podstatné ale je: nechtělo se mi ani věřit, s jakou rychlostí tato odpověď přišla, a přepadl mě strach z toho, že Bůh na mou modlitbu odpověděl přímo. Bylo to úchvatné, a zároveň trochu děsivé. Strach z Pána je tedy přirozený. Musí ale být spojený s pochopením Boží lásky. V tomto případě Ježíš na Galilejském moři nevykonal zázrak jen proto, aby prokázal svou moc, ale aby ukázal, jak velice Petra i ostatní své budoucí učedníky miluje.

Strach ze změny

Zatřetí je to strach ze změny. To je další důvod, proč se bráníme Boží milosti ve svém životě a říkáme: „Odejdi ode mě.“ Když lidé s duchovním životem začínají, často jsou konfrontováni s podivným obrazem Boha jako zlého podvodníka. Mnoho mladých jezuitů se mi svěřovalo: „Mám dojem, že mě Bůh vybízí, abych více miloval a odpouštěl, abych byl otevřenější, ale mám strach, co se stane, když mu řeknu ano.“ Bojí se, že je druzí využijí nebo že se z nich stanou jakési rohožky – v podstatě mají strach, že to dopadne špatně.

Často jim říkám: „Jaký je podle vašeho chápání Bůh? Je to zlý podvodník, který vás chce nalákat na zahradní pěšinku, a pak vás oklamat a uničit?“ Obvykle mají před očima vlastní „předporozumění“ a představy o Bohu, a nikoli jej samotného.

Bůh pro nás chce to nejlepší. Jak říká v knize proroka Jeremiáše: „Znám své myšlenky, které mám o vás … to, co zamýšlím pro vaše blaho, a ne pro utrpení: dát vám budoucnost plnou naděje“ (29,11).

Na obecnější úrovni bychom se mohli bát změny vůbec. Co se stane, když budu následovat Ježíše? Co se stane, když opustím své staré zvyky? Jak se budu muset změnit? Možná i to byl jeden z důvodů, proč se Petr brání: „Odejdi ode mě.“ Bojí se změny.

Můžeme také mít strach, že se neměníme dostatečně rychle. Býváme netrpěliví.

Před několika lety jsem při letní duchovní obnově mluvil s jedním duchovním doprovázejícím a stěžoval jsem si, že sice vím, kdo chci být – člověk, který je otevřenější, více miluje a jedná poctivěji –, ale nezdá se mi, že bych se k tomu dostatečně rychle přibližoval. „Proč se neměním rychleji?“

Místo odpovědi se mě onen spirituál zeptal: „Vidíš ten strom za oknem?“

„Ano,“ přitakal jsem.

„Jakou barvu mají jeho listy?“

„Zelenou,“ odpověděl jsem.

„Na podzim jsou ale červené,“ namítl, „a nikdo přitom nevidí, že by se měnily.“

To bylo zjevení. Ke změně dojde, jestliže se jí otevřeme, působením Boží milosti a v Boží čas.

Strach z důvěrnosti

Začtvrté působí také strach z důvěrnosti. Často se bojíme blízkosti nejen s druhým člověkem, ale také s Bohem. Co to přinese, když někoho nechám vstoupit mi takto do života? Petr se možná bál důvěrnějšího vztahu s tímto potulným kazatelem. I tato důvěrnost, kterou Ježíš nabízí, je ale motivována láskou.

Přes všechno, co v něm vyvolává obavy, ale Petr Ježíše následuje. I později bude hřešit a dokonce Ježíše před ukřižováním třikrát zapře. Ježíš ho ale přesto volá k obrácení. Dokonale zná Petrovy slabosti, a přece ho povolává. A volá také nás, se všemi našimi slabostmi.

Možná, že Ježíš povolal Petra k vedení církve právě proto, že si Petr byl dobře vědom svých slabostí a pamatoval, že důvěru má vkládat především v Boha.

Zatímco jiný člověk by mohl být v pokušení spoléhat se pouze na sebe, Petr pochopil, že je třeba spoléhat na Boha. To je v našem životě nesmírně důležité. Když Ježíš stál na břehu Galilejského moře, věděl, že Petr je natolik slabý, aby mohl být dobrým učedníkem.

Z knihy