7.10.2006
Spiritualita pouštních otců, žijících v době mezi třetím a šestým stoletím po Kristu, nám při prvním setkání může připadat vzdálená. Seznámíme-li se však s ní blíže, objevíme její aktuálnost.
Staří mniši totiž čerpali ze zkušenosti. O podstatě člověka si nevytvářeli žádné teorie, nýbrž sami na sobě zakoušeli co znamená být člověkem, jak vypadá cesta vedoucí k Bohu, která z cest je správná a která vede do záhuby. I dnes promlouvají jejich slova k našim srdcím. Vést o nich diskuse nemá smyl, je třeba je nechat na sebe působit. Dotýkají se nás v hloubi duše a je nám zřejmé: "Ano, toto je pravda. Tak se stává člověk sám sebou. Takový je Bůh."
Ze slov otců vyzařuje mírnost a moudrost, nemoralizují a ani se vztyčeným ukazováčkem nehrozí. Přestože mniši vnímají lidskou ohroženost, jsou plni optimismu. Nedomnívají se, že bychom museli být odsouzeni k opětnému prožívání naší minulosti a celoživotnímu utrpení, způsobenému někdejšími zraněními. Můžeme na sobě pracovat, nechat svou minulost za sebou a vydat se na cestu vedoucí k vytvoření jednoty s Bohem, jež je naším povoláním a nejhlubším vyjádřením našeho bytí. Na této cestě se však setkáváme s pravdou o sobě samých, a to není vždy příjemné. Mniši se bez příkras vyjadřují o propastech naší duše, právě tak ale i optimisticky hovoří o silách, jež nám dal Bůh k dispozici. Nejsme proto, jednoduše řečeno, obětmi výchovy a vlivů společnosti, neboť o plně žitý život můžeme usilovat. A k tomu jsme také povoláni. Zapáleni láskou bychom se v kontemplaci měli stávat s Bohem jedno.
Cestě vedoucí k sobě samým a ke sjednocení se s Bohem nechybí vzrušení. Během ní se setkáváme s temnými zákoutími naší duše a nic lidského před námi nezůstává skryto. Pro zvládnutí takového putování potřebujeme nejen výdrž a Božího Ducha, ale i notnou dávku humoru. Zapotřebí je i odvahy, chceme-li proniknout k jádru svého lidství. Naše mnohé pokusy o útěk, kdy bychom s Bohem nejraději nic neměli, musíme přijímat se shovívavostí a úsměvem. Přitom se ale můžeme spolehnout, že Bůh nás vždy a všude provází, a to i tehdy, kdy bychom se před ním chtěli schovat. Nikdy s námi neztrácí trpělivost. Vždy nanovo se můžeme vydávat na cestu, abychom jej hledali a v jeho lásce objevovali a nalézali život, který nám chce dát. Staří mniši nás budou láskyplně přivádět zpět na cestu vedoucí k Bohu právě proto, že Bůh má s námi tak velikou trpělivost.
Tato knížka obsahuje jen některé komentované výroky otců. Z více jak tisíce jsem jich vybral dvacet, jež dávají tušit co se skrývá v moudrosti mnichů. Ve druhé části jsem se soustředil na dílo Evagria Pontica, zejména na jeho spisy "Praktikos" a "O modlitbě". V prvním z nich Evagrius líčí náš život jako boj s vášněmi. Předpokladem nalezení vnitřního klidu a duševní vyrovnanosti je správné zacházení s myšlenkami, pocity, potřebami a vášněmi. Tím je vytvořen dobrý základ pro soustředěnou modlitbu a kontemplaci, v níž se můžeme sjednotit s Bohem. Cílem všeho zápolení a hledání je pro Evagria nepřetržitá modlitba, jež mnicha povznáší k Bohu. V tom také spatřuje nejvyšší hodnotu lidského bytí, která spočívá v nás přesahující modlitbě. Ta pak umožňuje naše spojení s Bohem. Jeho slovy prozařuj hluboké okouzlení Bohem, který jediný může utišit naše nejhlubší tužby.
Autor textu: Anselm Grün
Převzato z knihy: Otcové pouště s Anselmem Grünem
Vydalo Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-10829-
Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému