Křesťané a všední život na komunistocké Kubě

Odmala jsem stále byl někde na stromě, skákal do řeky. A pak přišlo pozvání do pionýra

6.5.2018

Křesťané a všední život na komunistické Kubě
Odmala jsem stále byl někde na stromě, skákal do řeky, lezl po kopcích nebo lovil divoká zvířata. Na svých toulkách jsem si postupně zlomil jednu ruku, pak druhou, předtím nohu, o rozbité hlavě ani nemluvě. Tyhle vášně mě nikdy nepřešly. Jednou jsem přinesl ze školy domů pozvánku do pionýra. Pozvali mě, abych se zapojil. Jet na tábor, ne jenom na jednodenní výlet – na ten opravdový, plný dobrodružství pro mě tehdy bylo jako pozvání do nebe. A moji rodiče přemýšleli, jak reagovat...

Dostal jsem pozvánku do pionýra - a byl jsem šťastný

V životě každého z nás existují události, jejichž význam pochopíme až po letech. Vzpomínám si, že od jistého dne jsme všichni začali navštěvovat bratra mé babičky ve Vertientes, malé vesničce ve vnitrozemí, vzdálené od našeho domova asi dvacet kilometrů. Mně i mým sestrám se jeho dům moc líbil, a kromě toho měla celá vesnice i park s toboganem, nejvyšším, co jsme do té doby znali. Po mnoho nedělí jsme po mši jezdili do vesnice za strejdou, jako by to byl další rituál v pořadí.

O mnoho let později, když jsem se bavil se s naším knězem a vzpomínal na své mládí, mi kněz řekl, že návštěvy nebyly vůbec náhodné. V mé škole otevřeli pionýrskou skupinu a mě pozvali, abych se zapojil. Jet na tábor, ne jenom na jednodenní výlet – na ten opravdový, plný dobrodružství pro mě tehdy bylo jako pozvání do nebe. Všichni, kdo mě znají, říkají, že musím mít španělské geny. Odmala jsem stále byl někde na stromě, skákal do řeky, lezl po kopcích nebo lovil divoká zvířata. Na svých toulkách jsem si postupně zlomil jednu ruku, pak druhou, předtím nohu, o rozbité hlavě ani nemluvě. Tyhle vášně mě nikdy nepřešly, ale naučil jsem se při tom trochu víc přemýšlet.

Je jasné, že v onen den jsem šel domů šťastný, s pozvánkou na slibné dobrodružné výlety, které se „náhodou“ měly konat v nedělní dopoledne, tedy v době mše. „Strejda Guzmán“ mi pak vyprávěl, že moje matka okamžitě řekla: „Já s tím problém nemám, jen jsme se rozhodli, že v neděli po mši budeme jezdit do Vertientes, ale ty tu můžeš zůstat.“ Moje matka mě znala, a tak je jasné, že nebylo třeba udělat nic dalšího, abych změnil svoje priority.

Moje sestra začala brečet a opakovat: „Co mám dělat?“

Avšak kromě těchto takzvaně nouzových opatření se mí rodiče vždy snažili, abychom se naučili rozhodovat samostatně, a to především v otázkách víry. Nejjasněji se mi vybavuje situace, kdy moje starší sestra přišla domů s tím, že jí nabídli členství ve Svazu mladých komunistů (Juventud Comunista).

Vstup do tohoto spolku probíhal většinou na začátku puberty, kolem dvanácti let věku. Záleželo na doporučení učitelů, kteří vybírali mezi žáky ty, již byli považováni za talentované, za „lepší“. Nebyla to vlastně žádná nabídka, nýbrž přímé nařízení, jehož neuposlechnutí znamenalo zodpovídat se ze svého rozhodnutí a být schopen ho obhájit.

V onen den přišla moje sestra domů celá nervózní, nevěděla, co si počít. Mí rodiče jí s naprostým klidem vysvětlili, že církvi členství v tomto spolku nevadí, ale že si nejsou jisti, zda by jí komunisté nezakázali chodit do kostela a praktikovat víru. Moje sestra napětím nedýchala a pak vybuchla. Začala brečet a opakovat: „Ale co mám dělat?“ Mé rodiče to ale nedojalo, pouze jí řekli, že je to její rozhodnutí a že oni nemohou jednat za ni. A tím debata na toto téma skončila. Já i moje mladší sestra jsme byli ticho jako pěny.

Následující den se moje sestra vrátila ze školy a celá zářila. Ve škole přišli jako obvykle do třídy a každého se veřejně ptali na jeho rozhodnutí. Když došla řada na ni, zeptala se, zda člen spolku může zároveň chodit do kostela. Odpověď zněla, že ne, že to se nesmí. A moje sestra na to řekla: „Tak já nechci.“ Vzpomínám si, jak byla šťastná a pyšná sama na sebe. Mí rodiče si to poslechli, ale nijak to nekomentovali. Život běžel nadále jako obvykle.

Když jsem přišel na řadu já, časy se trochu změnily a už neprobíhal výběr mezi žáky. Všem se prostě předložila žádost o vstup do Svazu, a pokud někdo nechtěl, musel své rozhodnutí před celou třídou vysvětlit. Pamatuji si, jak jsme si ve třídě všichni stoupli a jeden po druhém říkali, kdo se jak rozhodl. Já jsem vyhrkl: „Ne, protože jsem křesťan“. Profesor řekl „aha,“ pokrčil rameny a pokračoval dál.

Zpracováno podle knihy:
Alberto Reyes Pías Já, Bůh a Fidel / Knězem na komunistické Kubě,
Redakčně upraveno

SETKÁNÍ S KUBÁNSKÝM KNĚZEM, AUTOREM KNIŽNÍHO BESTSELLERU

27.4.2018

Jaká je situace církve na komunistické Kubě? Kolik duchovních krizí člověk může prožít při přípravě ke kněžství? Jak hledat Boží vůli na cestě životem? O těchto tématech promluví Alberto Pías, který navštíví v květnu Českou republiku.

Kubánský kněz povypráví o své životní cestě

Otec Alberto přijal pozvání navštívit Česko a představit zde novou knihu Já, Bůh a Fidel. Popisuje v ní své dospívání na ostrově uprostřed Karibiku, který je dodnes komunistickou diktaturou, ale také svou klikatou cestu ke kněžství. Původně totiž studoval medicínu, chodil s krásnou dívkou a měl jasně naplánovanou budoucnost. Pak ale zaslechl povolání ke kněžství, které mu změnilo život. Kromě kubánského semináře se vydal na studia do Španělska a do Říma. Ačkoliv zažil ve svém duchovním životě několik veletočů, knězem se opravdu stal a dnes se zvláště věnuje práci s mládeží. Vyprávění Alberta Píase je svěží, má smysl pro humor, a přitom nepostrádá hloubku – mezi řádky osobního příběhu mnohokrát zasvítí vyzrálá duchovní moudrost.

V Praze bude možné setkat se s otcem Albertem ve středu 9. 5. dopoledne v pastoračním středisku v Dejvicích a 10. 5. od 19:00 v Komunitním centru Matky Terezy v Hájích. Poté se přesune na Moravu, kde bude mít přednášku 13. 5. v Kopřivnici. Poslední setkání s veřejností proběhne 14. 5. na biskupství v Plzni.

Naladit na přednášky vás může třeba videorozhovor s Albertem Píasem o jeho knize, práci a o tom proč neemigroval z Kuby. Najdete ho vespod této stránky...