Pandemie a bohoslužby, modlitba a osobní víra...

Pandemie - ohrožení naší víry?!

15.12.2020

Kvůli pandemii koronaviru jsme zažili naprosto ojedinělou situaci, kdy byly kostely zavřené a řadu týdnů se nekonaly veřejné bohoslužby. Zeptám se možná trochu provokativně – bylo to ohrožení naší víry?

Jestliže chápeme víru především jako vztah člověka k Bohu a jako kladnou odpověď na Boží slovo, tak zavřené kostely na ni nemají přímý vliv. Víra člověka ovšem nestojí izolovaně – prožíváme ji a sdílíme v mezilidských vztazích, ve skutcích zbožnosti, ve vyrovnávání se s podmínkami života. A zde už musíme rozlišovat. Neřekl bych sice, že jde přímo o víru, ale, řečeno trochu světsky, o míru komfortu, v jakém své křesťanství žijeme. A ten byl opravdu menší a někteří z nás to nesli dost těžce. Někdy to ale vypadá tak, jako kdyby slavení svátostí a společné konání v kostele bylo něčím, na co máme samozřejmý nárok a co nám někdo bere. Jako by to nebyl v prvé řadě vzácný dar.

Okolnosti způsobené pandemií zasáhly do našich životů, a tedy i do života z víry. Z dávných i nedávných dějin ovšem víme, že víra mnohých neutrpěla, ale zesílila v nemocech, strádání a vězeních, ačkoliv ti lidé mnohdy neměli ani společenství víry, ani bohoslužby, ani eucharistii a tak dále. Tím nemá být řečeno, že jsou tyto věci zbytečné. Ale je to spíš výzva k tomu, abychom si lépe uvědomili, jak různými cestami a způsoby se o nás Pán Bůh stará.

Brali podle vás někteří křesťané omezení na lehkou váhu?

Velmi nemile mě překvapilo, že se někteří lidé dožadovali otevření kostelů a veřejných bohoslužeb, jako kdyby nám je někdo zlomyslně zavřel. Zřejmě vůbec neberou v úvahu, že jde o vážné ohrožení zdraví a mnohdy i životů, které přece musíme chránit i u druhých, nejen sami u sebe. Že jde tedy o užívání rozumu, který nám Pán Bůh dal, a hlavně o naplňování přikázání lásky k bližnímu, kterého nechci ohrožovat.

Až k neuvěření jsou některé postoje, vydávané za křesťanskou víru, když se tvrdí, že třeba při podávání svátosti eucharistie se člověk nemůže nakazit, protože je tam přítomen Ježíš. Teologicky lze dobře vysvětlit, že je to nesmysl, ale těm, kdo to umanutě zastávají, by to asi nepomohlo.

Dozvěděli jsme se toho tedy o sobě v minulých měsících víc než kdy jindy?

Myslím, že v každé zátěžové situaci se člověk dozvídá víc o sobě samém i o svých bližních. Není příjemné, když na nás vystrčí růžky strach, ke kterému bychom se raději neznali, nebo nejistota, kterou jsme bez zátěže zakrývali navenek suverenitou. Na druhé straně řada lidí projevila ohleduplnost, solidaritu či péči o druhé. To je příjemné zjištění.

/.../

Google zveřejnil, že jedním z nejčastěji vyhledávaných slov v době pandemie bylo slovo modlitba. Je asi přirozené, že člověk, který dosud Boha nepotřeboval, ho v čase krize hledá.

Nástup pandemie jsme asi všichni jen trochu přemýšlející pociťovali a i nadále pociťujeme jako velkou bezmoc. A modlitba může být, poněkud schematicky řečeno, výrazem bezmoci nebo výrazem důvěry. Kdo má dlouhodobě důvěru v Boha, bude se asi v té důvěře modlit i v bezmoci. Kdo ji zatím nemá, bude spíš reagovat jen na tu bezmoc. S důvěrou k Bohu nemá zkušenost.

Jak na tuto „poptávku“ může a má církev reagovat?

Podle mne velmi obezřetně a zdrženlivě. Člověk v bezmoci hledá mnohdy jakékoliv řešení, hlavně aby bylo rychlé a účinné. To si promítněme do modlitby. Když nezapůsobí rychle a účinně, a ona tak nezapůsobí, bude snadno odložena – i s církví a milým Pánem Bohem, který nepomohl tak, jak jsme si „objednali“. Doporučeníhodný je ale chápající a přívětivý lidský přístup, přijetí člověka. O to je třeba se snažit pokud možná vždy a vůči komukoliv. Tedy i vůči těm, kdo hledají v církvi či u Pána Boha pomoc velmi neorientovaně, ba někdy až třeba hloupě.

/.../

Ukázalo se, že velmi důležité jsou technické prostředky. Bez nejrůznějších online přenosů by účast na bohoslužbách nebyla možná ani zprostředkovaně. Mohou tyto nové znalosti a schopnosti pomoci církvi i do budoucna?

Nevidím to tak jednoznačně. Řeknu to teď možná trochu tvrdě: elektronické prostředky mohou pomoci jako zprostředkovatelé informací, ale nemohou být náhražkou za osobní účast na bohoslužbě a žitého společenství víry. Samozřejmě, že v nouzovém stavu mohou být přenosy bohoslužeb pro mnohé vítaným doplněním, ale ne náhradou! Sledování bohoslužby se snadno stane pasivním přihlížením (a snadno aktivním hodnocením!) a chybí u něj společenství živých lidí. Je to „jakoby účast“, ne skutečně žitá účast, i když se jistě mnozí u obrazovek připojují k modlitbám. Nicméně mnohým se to líbí, zapadá to do běžného životního stylu. Napadá mne při tom všem dost hrozná fantastická představa, která je ale snadno realizovatelná. Že při postupujícím nedostatku kněží bude pan farář v okresním městě sloužit ve svém kostele a v bývalých, nyní neobsazených farnostech budou sedět katolíci u obrazovek počítačů a sledovat bohoslužbu. Případně k nim ještě dojede akolyta a přinese jim svaté přijímání, protože to elektronicky zatím nejde. Je to pro mě ale dost hrůzná představa.

Přenosy trochu nabouraly teritorialitu, na kterou jsme jako katolíci velmi zvyklí. I ze Šumavy jsem mohl sledovat běžnou farní mši třeba z Červeného Kostelce. Co si z toho lze odnést?

V lepším případě to člověka učí, že jeho farnost není celý svět. Ale to snad i ví. V horším případě to mohlo setřít rozdíl mezi venkovem a Prahou či Brnem v tom smyslu, že ve velkém městě si mohu vybrat kostel dle faráře, tedy „na koho půjdu“, kdežto na venkově žádný výběr není. Při přenosech, ať jsem kdekoliv, mohu volit, koho si „zapnu“. A nikam nemusím chodit. S nikým živým se na bohoslužbě nesejdu a neslavím s ním. Bude to „já a on“ nebo „já a oni“. Ale ne my, kteří jsme se sešli k bohoslužbě. Dej Bůh, aby si toho věřící všiml a aby mu to vadilo!

Z knížky

S Pánem Bohem se žije naživo

Knižní rozhovor

Aleš Opatrný je známý jako plodný autor duchovních knih, „doprovázeč“ a zpovědník i jako přednášející na (nejen) charismatických konferencích. Celý jeho životní příběh ale zná málokdo. V knižním rozhovoru s Tomášem Kutilem dává nahlédnout do svého soukromí, zázemí i názorů. Dozvídáme se, z jaké rodiny pochází, jak hledal víru i své místo ve světě, co pro něj znamenalo veslování a práce ve fabrice i jak dospěl ke kněžství. V jednotlivých kapitolách sledujeme jeho začátky v Plzni, „vyhnanství“ v Toužimi i dobu, kdy službu kněze vykonávat nesměl. Úplně nové možnosti se před ním otevřely po sametové revoluci, kdy se pustil do řady aktivit. Zvolnění a nové nadechnutí pak přichází s jeho pozdní akademickou dráhou.

Aleš Opatrný ovšem nekomentuje jen své životní peripetie. Vyjadřuje se i k problémům manželství a mezigeneračních vztahů nebo k ekumenické spolupráci. Vyprávění končí symbolicky na Vyšehradě – tam hleděl z Vltavy coby veslař, tam dnes bydlí a tam za ním přijíždějí lidé z celé republiky.