Posílit to, co je v nás pozitivní a dobré

1.8.2021

Znalost sebe sama, schopnost dostat se na dno tohoto „tajemství“, kterým jsme často sami sobě, je opravdu jediný způsob, jak můžeme posílit to, co je v nás pozitivní a dobré a zároveň napravit své chyby a provinění. Bylo by tragické neupoučit se ze svých chyb a selhání.

Všichni mohou trpět krizí identity, protože se nikdy skutečně nenaučili poznat sami sebe. A to je velká škoda; vždyť pokud nedokážeme poznat sami sebe, jak můžeme vůbec doufat, že doopravdy poznáme ostatní, včetně Boha? Poznat sebe sama je jako dostat se na dno tajemství. Znamená to konečně pochopit a umět ocenit, kdo jsme, naše pozitivní stránky, stejně jako ty, které tak pěkné nejsou.

Před několika lety napsala moje kolegyně z vysoké školy učební text o tom, jak objevit tajemství svého životního příběhu prostřednictvím vlastního psaní. Ukázalo se, že je to velmi užitečný nástroj pro ty, kteří ji měli jako svoji učitelku ve třídě. Znalost sebe sama, schopnost dostat se na dno tohoto „tajemství“, kterým jsme často sami sobě, je opravdu jediný způsob, jak můžeme posílit to, co je v nás pozitivní a dobré a zároveň napravit své chyby a provinění. Bylo by tragické neupoučit se ze svých chyb a selhání.

Augustinovy užitečné postřehy

Je uklidňující vědět, že jiní před námi čelili stejným krizím identity a prošli jimi zdárně, i když nikoli bez skutečné bolesti a utrpení. Svatý Augustin toho byl dokonalým příkladem. Ve svých Vyznáních se nám představuje velmi lidským způsobem: vidíme jeho dobré stránky i negativní vlastnosti, které ho téměř zničily. Občas nám podává velmi skličující až přehnaný obraz sebe sama. Nicméně stále je to celkem autentický obraz toho, jak se viděl, když se po letech ohlédl zpátky. To, co vidí a docela pozoruhodně popisuje, se často stává nápadným odrazem naší osobní zkušenosti nebo zkušenosti někoho, kdo je nám blízký nebo drahý. Jeho úvahy nám mohou pomoci a skutečně pomáhají, abychom viděli sami sebe jasněji, a tím více si vážili toho, kdo jsme.

Například biskup Augustin byl zasažen skutečností, že lidé jsou tak ochotní překonat dlouhé vzdálenosti, aby spatřili zázraky přírody, ale kupodivu sami sebe neznají! Prohlásil:

Ani já sám nechápu bezezbytku, co jsem. ... Velice se tomu divím a zmocňuje se mě úžas. Lidé chodí obdivovat vysoké hory a mohutný mořský příboj a široké říční proudy a rozlehlý oceán a kruhové dráhy hvězd – a sebe samotné opomíjejí... (Conf. X, 8).

Čeho si Augustin všiml ve své době, můžeme vidět i my dnes. Na světě žije mnoho lidí, kteří jsou si jasně vědomi toho, jak spravovat obchodní záležitosti nebo být úspěšní v jiných oblastech života. A přesto se zároveň zdá, že nechápou, jaký by mohl být skutečný cíl života. Jinými slovy: nerozumí sami sobě ani smyslu své existence. Někteří, jak víme, zaměstnávají svou mysl neustálými podněty v obavě z toho, aby se nemuseli konfrontovat sami se sebou.

Augustin odhaluje svou nevědomost o sobě zvláště v těch pasážích, kde mluví o tom, jak hledal Boha a nedokázal ho najít.

A kde jsem byl já, když jsem tě hledal?
Tys byl přede mnou,
ale já se od sebe samotného vzdálil
— a nemohl jsem najít sám sebe,
tím méně tebe (Conf. V, 2).

Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak starobylá i tak nová!
Pozdě jsem si tě zamiloval.
A pohleď: tys byl uvnitř
a já venku a hledal jsem tě tam
a napadal jsem, já hrozný člověk, to krásné, co jsi stvořil.
Tys byl se mnou, a já jsem s tebou nebyl (Conf. X, 27).

Co zažíval Augustin, je celkem běžné i v naší době. Mnozí jsou tak pohlceni hmotným světem kolem sebe nebo rozptýleni takovými věcmi, jako jsou televizní seriály, talk show, hlasitá hudba, smyslné atrakce nebo neustálé kmitání, že prostě nenajdou čas na nic jiného – tedy ani na Boha, ani na sebe. Nedokážou pak vidět ani své vlastní zjevné slabiny!

Jak nás zná Bůh

Když se snažíme poznat sebe a Boha, je zajímavé uvažovat o tom, jak Bůh zná nás.

Z knihy: