Poslední večeře a dnešní eucharistie

17.5.2022

Předem, již na Zelený čtvrtek, dává Ježíš apoštolům to, co uskuteční svou smrtí na kříži na Velký pátek a svým vzkříšením třetího dne mocí Otce a Ducha, který promění jeho tělo smrtelné v tělo oslavené. Když my dnes slavíme eucharistii, konáme to, co Ježíš konal před svým utrpením, a používáme stejná gesta, říkáme stejná slova, sledujeme stejný pohyb jeho modlitby. Ale nespokojujeme se s tím, že bychom je opakovali mechanicky nebo snad magickým způsobem. Jestliže to dnes, tedy po jeho utrpení, můžeme a musíme konat, je to proto, že Kristus prožil skutečnost svého utrpení, je to díky jeho utrpení, k němuž jsme připojeni a máme tak podíl na jeho vzkříšení.

Protože Kristus zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých, abychom měli život, protože jsme byli svátostí křtu ponořeni do jeho smrti a vzkříšení, stali jsme se údy těla Kristova a byli jsme spojeni v nový lid, církev. Proto tedy, takto připojeni ke Kristu, můžeme skrze Ducha Svatého, který naplnil naše srdce, obětovat po jeho utrpení to, co on předem obětoval v předvečer svého utrpení, dříve než se ponořil do smrti, aby Bůh zjevil svoji moc tím, že ho vzkřísil. Proto tedy můžeme dnes, každý den, uskutečňovat díkůvzdání, Ježíšovu eucharistii, a slavit oběť, kterou obřadně přinesl svému Otci před svým utrpením, když svým apoštolům přikázal: „To čiňte na mou památku.“

Mše, památka našeho vykoupení

Oběť mše svaté nás vtahuje do toho, co Ježíš vykonal před svým utrpením a dává nám podíl na oběti kříže a na moci vzkříšení. Eucharistie je do jisté míry liturgie, kterou slavil Ježíš; slavíme ji na Ježíšovu památku. Mše svatá je tak památkou našeho vykoupení: je to připomínka židovských Velikonoc, slavených na „jeho památku“, jak to přikázal dvanácti. Skrze tuto připomínku dnes „přijímáme“, v naději na její naplnění, spásu uskutečněnou jednou provždy.

Co znamená slovo „památka“? Nejspíše v nás vyvolá představu nějakého pomníku, připomínajícího určitou historickou událost. Když o památce hovoří Bible, zvláště v souvislosti s liturgickou oslavou vyjití z Egypta, velikonočním rituálem, naplňuje toto slovo významem mnohem bohatším a přesnějším. Pro Bibli a pro judaismus dodnes je slovo „památka“ totéž, co „znamení“ a Bohem daný doklad toho, co pro nás on sám vykonal ve věci naší spásy. Toto „znamení“ nás ujišťuje, že Bůh v nás obnovuje účinnost této spásy. A především, toto znamení je nám dáno k tomu, abychom na něj odpověděli tím, že ho znovu předložíme Bohu, abychom jistě obdrželi naplnění naší spásy. Skrze požehnání pronesené nad chlebem: „Toto je moje tělo“, a nad posledním pohárem vína na konci jídla: „Toto je kalich mé krve“ nám Ježíš pozůstavuje „své Velikonoce“ jako „památku“ spásy, jež se završí jeho smrtí a vzkříšením: „To konejte na mou památku.“

Ježíšova slova a gesta, stará dva tisíce let, jsou svátostným pramenem věrnosti církve tomu, co Ježíš vykonal. Apoštol Pavel si to jasně uvědomuje, když píše křesťanům v Korintě:

„Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: ‘Toto je moje tělo, které se za vás (vydává). To čiňte na mou památku.’ Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: ‘Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku.’ Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud (on) nepřijde“ (1 Kor 11,23–26).

„Památka“ eucharistie není pouhou vzpomínkou, nýbrž svátostným aktem, skrze nějž se nám v přítomnosti víry církve dostává toho, co bylo jednou provždy vykonáno v minulosti a co nám otevírá dveře do budoucnosti lidstva, které je povoláno „přijmout“ jednoho dne Krista ve slávě.

Z knížky