´Pravda vítězí´, ale dá to fušku.

21.1.2013

Má-li pravda zvítězit, není to nikdy samo sebou, to člověk musí nasadit všechnu svou sílu proti lži.

Jak jsem se za socialismu učil být politicky vyspělým

Mým prvním kněžským působištěm byl Náchod, farnost opravdu krásná – nejen nádherným krajem, ale i hodnými lidmi. Kostel byl i v padesátých letech stále plný a ani nestačil všechny pojmout. Lidé stáli venku u všech vchodů jako včeličky, které se nemohou dostat do úlu. Tehdejším (komunistickým) mocným pánům to bylo trnem v oku. Straničtí činitelé to neprávem připisovali mně, a tak mě z města vykázali. Byl jsem vykázán nejen z Náchoda, ale také z celého krásného kraje hradeckého. Kraj Východočeský jsem tedy musel opustit a přejít do kraje Středočeského.

Ocitl jsem se v rodišti svatého Vojtěcha, v Libici nad Cidlinou. A protože jsem přešel z kraje do kraje, musel jsem se hlásit na Krajském národním výboru v Praze ve Zborovské ulici. Nejednali tam se mnou zle, to je pravda, jeden z hlavních funkcionářů mě s určitým odstupem přivítal. Chtěl jsem se mu představit, ale on to nepotřeboval. Ukázal mi velké desky plné listin a řekl mi, že toho o mně ví více, než já sám o sobě. Jakoby mimochodem se zeptal, jaké mám školy. Divil se, ač to také jistě věděl, že mám Obchodní školu i Obchodní akademii. Na můj další výčet škol, které jsem absolvoval, reagoval asi takto: „Domníval jsem se, že máte jen obecnou školu. Mohl jste si na prstech jedné ruky spočítat, že s tím působením, které jste si dovolil v Náchodě, nemůžete za současného režimu obstát.“

Ptal jsem se ho, co mám dělat, abych nyní už obstál a nemusel se zase stěhovat. Poučil mě zcela jednoznačně a jasně: „Čtěte denně Rudé právo a celý den povídejte a hlásejte, co je ve shodě s ním,“ a při tom dodal, abych nebral Rudé právo „včerejší“, ale denně četl nový výtisk. Neradil mi, abych hledal a hlásal pravdu, ale abych opakoval slova komunistického tisku, abych prostě šel vždy v zákrytu s ním. Z jeho hlediska to byla rada pravdivá a pro mě laskavá. Byla mi dána nová šance k působení. Chtěl mě uchránit dalšího stěhování a pronásledování, a nakonec sebrání státního souhlasu k duchovní činnosti.

Rozhodující je prý podřídit se moci těch, kteří nám vládnou.

Nemohu na toto „velké poučení“ zapomenout, totiž že pravda je zcela vedlejší, že rozhodující je podřídit se moci těch, kteří nám vládnou a kteří jedině mají pravdu. Moc jsem si to však k srdci nevzal, příčilo se mi to, a za jeden a půl roku jsem se stěhoval znovu a také velmi rychle. Ocitl jsem se v „odříznuté“ Činěvsi. Libice má alespoň velkou železniční stanici, ale v Činěvsi je zastávka místního vlaku tři kilometry vzdálená.

I tam byly těžkosti. Opět si na mě někteří z okolí stěžovali a chtěli moje odstranění. To však bylo vyřešeno tím, že prý jiný nebudu a že to tam v té vesnici musí se mnou vydržet, že i to je v zájmu komunistické strany. Že bych prostě jinde také nedal pokoj. A tak jsem měl více než třicetiletý pobyt v této světu neznámé obci zajištěn.

Těžko jsem mohl poslechnout to, co se příčilo mému svědomí

Dlouho jsem o tom všem přemýšlel. Těžko jsem mohl poslechnout to, co se příčilo mému svědomí. Pravda je přece nadřazena moci. Nemusí mít pravdu velký zástup, ale může ji mít i jednotlivec, který stojí mimo něj. Ten však musí stále počítat s tím, že je ohrožen ve své existenci. Sám jsem to odnesl jen stěhováním, jiní však dopadli hůře. Mnozí se ocitli v kriminálech, někteří přišli o život. Je hrozné, když lidem zachutná moc a když toho dovedou zneužívat. Nemohl jsem nikdy opustit naše státní heslo: „Pravda vítězí.“ Při tom jsem však poznal, že aby pravda opravdu zvítězila, dá to obrovskou fušku. K tomu že nemůže stačit jen číst nějaký stranický nebo nestranický tisk, ale že pravdu je třeba pokládat za jednu z nejvyšších hodnot člověka, a nic dobrého nelze stavět na lži. To se totiž dříve nebo později stejně rozpadne jako domeček z karet.

Má-li pravda zvítězit, není to nikdy samo sebou, to člověk musí nasadit všechnu svou sílu proti lži.

Z knihy: Celý život jsem se učil, a přece jsem propadl
Autor: František Lukeš,
vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno, zkráceno.
tituly k tématu: povolání

František Lukeš (1921 – 1998) byl český kněz, pedagog a spisovatel. Po vystudování Obchodní školy vstoupil do kněžského semináře a byl vysvěcen na kněze v roce 1947 - rok před komunistickým pučem. V době socialismu byl komunistickou mocí šikanován a překládán na "nevýznamná" působiště. Po listopadu 1989 mu vyšlo několik úspěšných titulů.

Kniha Celý život jsem se učil, a přece jsem propadl nabízí čtenářům příhody, které otec Lukeš ve svém životě zažil a které doplnil vtipnými postřehy a komentáři. Jeho sbírka zkušeností a poučení ze života předkládaných s podmanivým humorem si klade za cíl inspirovat čtenáře k životu v lásce, která jediná má sílu přemáhat zlobu světa.

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému