16.1.2019

Říkají mi, abych uvažovala o přírodě, chci-li porozumět Bohu. To je pro mě problematické. Písmo mi říká, že stvoření je jedním ze způsobů, jak se nám odhaluje Boží podstata. Pokud jde o sílu a krásu, pak mohu přijmout přírodu jako výraz a odhalení Boha. Ale co si mám počít třeba s parazitováním nebo se smrtí? Nevím, co se mám o Bohu naučit z přírody, nebo jaký přesně vztah mám zaujmout ke stvoření. Zoufale se snažíme omezit přírodu na fotografie, které si můžeme nastavit jako spořič obrazovky, a Boha na plyšového medvídka. Nespoutanost přírody ani Boha nám to však nedovolí.

***

Kdybych vyhlásila fotografickou soutěž na téma „příroda“, lidé by mi nejspíš posílali fotografie jako zralé borůvky na keřících podél cesty, čistá teplá voda a bílý písek, překrásné podzimní listí zářící proti modré obloze, sýkorka na sněhu, pohled z vysoké hory na úrodné údolí pod ní.

Takové obrázky by mě samozřejmě potěšily. Svět přírody, živé i neživé věci, které existují bez našeho přičinění – nebo dokonce navzdory nám lidem –, vnímám jako neobyčejně nádherný. Líbí se mi nespoutanost života a jeho výdrž. Je uklidňující, že přírodě na nás nezáleží: příjemný kontrast vůči spletitosti lidských vztahů, ve kterých, jak se zdá, já sama tvořím důležitou nitku.

Přírodu ale tvoří také následující obrazy: zbytky zničeného lesa, tornádo nebo hurikán, spálené svahy kopců po lesním požáru, zbytky sněhu taktak zakrývající mrtvá těla krav; červi, hlísti, pijavice a cvrčci; zemětřesení, záplavy, sucho, mor, pohromy a extrémy nepřátelské vůči naší křehké tělesné schránce. Příroda je nádherná, ale je také lhostejná vůči lidským bytostem. A nejen vůči nim – existence se ve své podstatě jeví jako nebezpečný, marnotratný a krutý proces, ve kterém smrt a zánik šlapou na paty narození a životu.

Říkají mi, abych uvažovala o přírodě, chci-li porozumět Bohu. To je pro mě problematické. Písmo mi říká, že stvoření je jedním ze způsobů, jak se nám odhaluje Boží podstata. Pokud jde o sílu a krásu, pak mohu přijmout přírodu jako výraz a odhalení Boha.

Ale co si mám počít třeba s parazitováním nebo se smrtí? Někteří lidé žijící v bohaté společnosti, z velké části izolované od přírodních sil a zajišťující pohodlí, věří, že Bůh je sama příroda, a jsou spokojení s představou, že tak by to mělo být. Pro mě tohle nefunguje. Moje víra je založena na přesvědčení, že Bůh je Osoba, která lidstvo miluje a která odpovídá na modlitby. Příroda je neosobní: když mě nějaké zvíře sní nebo když já sním nějaké zvíře, přírodě je to jedno. Písmo mi říká, že Bůh si nepřeje, aby něco zahynulo. Příroda se spokojí s tím, že vyprodukuje miliony potomků, aby jich přežilo jen několik tuctů. Nevím, co se mám o Bohu naučit z přírody, nebo jaký přesně vztah mám zaujmout ke stvoření.

Náš vztah k přírodě a Boží podstata jsou hlubokým tajemstvím.  /…/ Jak bychom se vlastně měli k přírodě chovat? Nemáme nad ní vládu, ale jsme v ní tak či onak vpleteni. To platí pro všechny živé tvory. My si ale myslíme, že máme s Bohem a přírodou zvláštní vztah. Představujeme si, že jsme dobyvateli, ale nejsme jimi, alespoň ne v tomto padlém světě. Náhlý poryv větru, vlna chladu či vedra nebo tektonické pohyby nám snad- no a rychle ukážou, jak slabí ve skutečnosti jsme. To je paradox celé naší existence: jsme silní, ale také slabí. Máme fyzickou, ale také duchovní podstatu. Jsme utvořeni k obrazu Božímu, ale jsme i křehcí – jsme vy- dáni na milost a nemilost planetě, na které žijeme. Jsme součástí řádu přírody, ale tím, že jsme tvorové, kterým bylo dáno jedinečné vědomí, jsme z něj přesto vyděleni. Spoléháme na milujícího Boha, který se o nás stará, jako se matka stará o své dítě – na stejného Boha, který je zároveň očišťujícím ohněm, větším než prázdnota vesmíru a silnějším než zemětřesení nebo hurikán.

Nevím, co nám příroda odhaluje nebo co nám má naznačit o Bohu kromě toho, že Pána stvoření nelze omezit na naše barvotiskové obrázky, rozparcelovaný obraz země nebo církev. Zoufale se snažíme omezit přírodu na fotografie, které si můžeme nastavit jako spořič obrazovky, a Boha na plyšového medvídka. Nespoutanost přírody ani Boha nám to však nedovolí. A já jsem za to vděčná. Nechci zkroceného Boha, a jakkoli mě tento padlý svět smrti a konkurence děsí, mám důvěru, že svět i mé porozumění světu bude vyléčeno. A že „vlk bude přebývat s beránkem, levhart si lehne vedle kozlátka ... a malý chlapec je bude vodit“ (Iz 11,6).

Co o tobě mohu vědět,
Pane veškerého stvoření?
Jsi pro mé chápání příliš veliký
a příliš krásný pro můj pohled.

Nauč mě důvěřovat v tvou něžnost a bát se tvé moci.
Dej mi víru, že jednoho dne
se v tomto světě bojů pomíjivé oděje v nepomíjivé
a smrtelnost v nesmrtelnost. Smrt bude poražena
a všechno bude dobré. Amen.

Zpracováno podle knihy: Damaris Zehnerová, Šťavnatá chuť všednosti. Redakčně upraveno.

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému

• čtenářský koutek
• mešní vína
• otázky a odpovědi
• hledáte knihu?