Řeholnice v restauraci

Dvacet dva hodin, malá restaurace v Bruselu. Restaurace je plná lidí. Naproti nám sedí na barových židličkách tři muži, evidentně dost sebejistí, obklopení několika ženami. Jsou velmi elegantní, mají na sobě oblečení v módních barvách, ale střídmého střihu, což naznačuje jasně, že jsou z „dobré společnosti“.

Během večeře jsem si jich čas od času všimla, smáli se, chovali se trochu jako macho a dobírali si dvě ženy, které stály opřeny u jejich stolu. Odcházíme, proplétám se mezi židlemi. Náhle zaslechnu, jak jeden z těch mužů mluví o Matce Tereze, očividně v souvislosti se mnou. Využiji toho a řeknu: „Ale ne, podívejte, já jsem v hnědé a bílé, nejsem sestřička od Misionářek Lásky.“ Nato se jedna z žen od jejich stolu otočí a řekne: „Sestřičko, potřebuji s vámi mluvit!“

Má přítelkyně se zeptá: „Potřebujete se vyzpovídat?“
„Ale ne, to už jsem udělala,“ odpoví.
Zadívá se na mě a řekne:
„Potřebuju lásku!“
Ta slova zněla jako výkřik a hluboce mě zasáhla. 

Touha po lásce je otevřenými dveřmi do nebeského království

„Potřebuju lásku!“ Všechno pochopila! Všichni tolik potřebujeme, aby nás měl někdo rád. Všichni trpíme nedostatkem lásky. Děláme jakoby nic, snažíme se neztratit tvář, oblékáme masky falešné radosti: „všechno je v pořádku“, „nedělejte si starosti“, s make-upem nebo bez – pokud je to hezké, aspoň to potěší lidi kolem nás. Ta žena si troufla říct nahlas to, co si tolik lidí tajně myslí také, ale neodváží se na to ani pomyslet, protože by tahle nebezpečná myšlenka mohla zbořit všechno, co si pracně vybudovali.

„Potřebuju lásku!“ V těch slovech rezonovala slova Samaritánky, která měla pět mužů, a přece byla sama (Jan 4,1-42). Touha po lásce jsou otevřené dveře do nebeského království. Často se za tu ženu modlím a jsem si jistá, že Pán vyslyší její prosbu a dá jí napít „živé vody“ (Jan 4,10).

Myslím, že výkřik té ženy je jednou z nejkrásnějších modliteb světa. Vychází z propasti naší duše, z naší kvílící zraněné lidskosti, která umírá láskou. Byli jsme stvořeni láskou a pro lásku. Myslíte, že to naše srdce neví? Není toto volání důkazem toho, že jsme byli stvořeni pro něco víc, než si troufáme žít?

O lásce se sní, na lásku se myslí, píšou se o ní romány

Byli jste někdy zamilovaní? Láska nám dává křídla, vzbuzuje v nás radost a štěstí, které mění pohled na svět kolem nás, dodává nám naději, energii, chuť do života, chuť dělat bláznivé věci. Viděli jste někdy starší lidi, kteří vůči sobě chovají podobné city i po letech? Láska očištěná životem s jeho dávkou utrpení začíná být pevná jako skála a zároveň jemná jako vánek.

O lásce se zpívají písně ve všech rytmech a melodiích světa, je to poezie, kterou skládá tlukot našeho srdce. O lásce se sní, na lásku se myslí, píšou se o ní romány, inscenují se divadelní hry. Někdy je to velmi složité. Je ale opravdu nutné na ni přestat po různých zklamáních věřit a říct si, že jde stejně jen o krátkodobou pudovou záležitost? Není na čase začít bojovat za své sny, zbavit se iluzí, vyhrnout si rukávy a začít se starat o tuto tajemnou a nekonečně krásnou „zahradu našeho srdce“? Proč máme takový strach milovat nebo přijímat lásku? Necítíme se jí hodni?

„Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,12-13). Terezička to vykládala takto: „Milovat znamená dávat vše a dávat sebe sama.“ Jedině Bůh nám může dát touhu po takto šílené lásce: lásce, která je věčná a spalující, a spojuje v sobě radost i bolest, aby nesla zázračné plody.

„Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všechno vydrží“ (1 Kor 13,7). Zdá se mi, že jsme lásku začali měřit špatnými měřítky, možná proto, že jsme příliš zraněni životem. Často si myslíme, že si musíme vystačit s trochou pomíjivých emocí. Ale láska je nesmírně silná! Má mnohem větší šířku, délku, výšku i hloubku. Láska je silnější než smrt! Čerpejme ji ze zdrojů Kristova srdce, svátostí, čerpejme ji z pramenů spásy. Všichni můžeme milovat a všichni, opravdu všichni potřebujeme lásku. Nebojme se přiznat si to, žebrat o ni, a především prosit Krista, aby nám ji dával, navzdory všemu a všem.

Naplněním zákona je tedy láska.
(Řím 13,10)

Z knihy:
Krásný žebrák