Proč se papež František stal v mládí jezuitou?

23.7.2017

31.7. je svátek svatého Ignáce z Loyoly. Proč se papež Franrtišek ve svém mládí rozhodl pro Tovaryšstvo Ježíšovo - jezuity, které založil před 500 lety svatý Ignác?

Proč se stal jezuitou?

Jorge Bergoglio vstoupil do kněžského semináře ve dvaceti letech, což bylo na tehdejší dobu docela pozdě. O dva roky později vyměnil seminář za noviciát jezuitů ‒ ještě předtím poznal v semináři církevní otce. Proč cítil povolání do Tovaryšstva Ježíšova? On sám udává pro tento krok tři důvody: „misijní zaměření, společenství a disciplína“. Na počátku stojí misie, tedy úkol vyjít ven a zvěstovat, hlásat, pracovat pro Boha a lidi, ignaciánsky řečeno „pomáhat“ ‒ motiv společenství (u jezuitů nečekané?) přichází hned poté. Tyto momenty budeme reflektovat v dalších dvou kapitolách této knihy. Třetí důvod, řádovou disciplínu, komentuje on sám: „To je zvláštní, protože jsem od narození neukázněný, vskutku od narození. Ale jejich kázeň, jejich způsob rozvržení času mě velice oslovil.“ Potřeboval disciplínu, aby snad zkrotil své bujné charisma? To by bylo příliš jednoduché vysvětlení. Každopádně se chce Jorge v řádu disciplíně učit. V dnešní spiritualitě není „disciplína“ populární slovo, a my si ho sotva spojíme s tím, co je ignaciánské. Právě disciplína byla kdysi rozpoznávacím znamením jezuitů… Ztratili nebo potlačili jsme my jezuité od té doby něco důležitého? Užitečné je nepochybně papežovo poukazování na čas, protože ignaciánský duch vždy připisuje důležitost správnému nakládání s časem: všechno podle moudrých postupů, v přiměřeném tempu, bez horečného spěchu ani otálení, s dobrou a dobře organizovanou efektivitou ‒ neboť času je vždy málo ‒, ale také se spontánním vývojem ve vhodném rytmu ‒ a s klidem. Toto téma se u papeže Františka vynořuje stále znovu ‒ a bude nás i nadále provázet.

V řádu dělal Jorge exercicie: v noviciátu a později ještě jednou v terciátu třicetidenní, kromě toho každý rok osmidenní. Exercicie ovlivňují jezuitovo nitro a na tomto základě pak dále formují jeho život. V době papežovy formace se exercicie konaly v přísném mlčení a co do stylu byly určitě klasické: během jednoho dne několik přednášek a čtyři jednohodinová modlitební cvičení, každý den eucharistie, litanie a breviář. Impulsy k rozjímání obsahovaly výklady Písma, při samotných exerciciích se člověk s biblickými texty osobně modlí. Kristus stojí v centru, a v průběhu času se vztah s ním a oddanost jemu prohlubují. Tehdejší exercicie byly méně individualizované než dnes, ale cvičení šla postupem času do velké osobní hloubky. Posilovala ‒ a to je jejich cílem ‒ zaměření na Boha a ochotu nechat se jím vyslat ke službě.

Jako jezuita a biskup dával exercicie nejednou Bergoglio sám. Po jeho zvolení papežem byly v jedné knize přetištěny některé z jím pronesených přednášek, které nám odkrývají jeho přístup k exerciční spiritualitě. Většina přednášek je správně ignaciánsky zaměřena na biblické texty, avšak Bergoglio stále znovu vkládá také přímé odkazy na Ignáce a jeho Duchovní cvičení. Ignácův jazyk i jeho obraznost jsou dobově a kulturně podmíněny a nejsou pro nás vždy snadno přístupné, jeho duchovní kořeny jsou ale zřejmé. Něco z těchto i dalších svědectví si tu teď představíme.

Z knihy