S úsměvem mezi těmi nejchudšími

21.7.2010

Dne 16. srpna 1948 začala sestra Terezie uskutečňovat to, co po ní chtěl její Pán. Neměla střechu nad hlavou, byla vybavena jediným bílým sárí, do jakého se oblékají ty nejchudší ženy v Bengálsku. Když opustila Entally a svou původní kongregaci, bylo jí osmatřicet. V kapse měla pět rupií, ale její srdce bylo plné nezdolné víry.

První věc, kterou udělala, byla žádost o indické občanství. “Nenarodila jsem se v Indii,” říkávala, “ale v hloubi duše se cítím být indickou ženou.”
Vypravila se také do Patna, aby zde navštěvovala intenzivní kurs ošetřovatelství na institutu Medical Sisters. Zde pobývala tři měsíce. Velmi rychle se seznámila se základy péče o nemocné, které posléze uplatnila při své práci mezi těmi nejchudšími a nejubožejšími.

Osmého prosince se vrátila do Kalkaty a ihned začala vyhledávat ty nejbídnější ve zdejších slumech. Pro první dny našla ubytování v St’Joseph Home, což byla ubytovna pro chudé spravovaná Malými sestrami chudých. Jednalo se o francouzskou ženskou kongregaci, kterou založila sestra Jeanne Jugan.

Dne 21. prosince odešla do Motijhil, jednoho z nejubožejších slumů v Kalkatě. Byla to táž městská čtvrť, v jejíž blízkosti se nacházel její bývalý klášter a kolej Entally, kde dříve žila v krásném parku za vysokou zdí. Nyní se před ní otevřela zcela nová a velmi drsná skutečnost: nahé, špinavé děti, vychrtlí výrostci, starci a stařeny na konci života, lidé s věčně prázdným žaludkem oblečení do pár ubohých hadrů. Všude brlohy, odpadky a nepředstavitelná špína, jen stěží dýchatelný vzduch, který člověka při každém nadechnutí rdousí.
Terezie chodila od baráku k baráku a začínala své dílo s mýdlem a kartáčem v ruce. Umývala děti i staré lidi plné boláků, snažila se pomáhat trpícím ženám. Chodila také po ulicích a vyžebrávala pro ostatní jídlo a nějaké léky.

Po třech dnech otevřela školu pod širým nebem. Střechou její učebny byla koruna jednoho stromu. “Jako tabule nám sloužila,” vyprávěla později, “země plná prachu, na niž jsem kouskem klacku malovala písmenka. Myla jsem často děcka, která byla stále umazaná. Mnohé z dětí poznaly mytí poprvé v životě. Učila jsem je hygieně, zdvořilému chování, náboženství a také jsem se pokoušela naučit je číst. Dětem se to moc líbilo. Na počátku bylo pouze pět dětí, ale postupně jich přibývalo. Děti, které chodily pravidelně do školy, dostávaly za odměnu mýdlo.”
Po vyučování chodila ulicemi a kolem ní se pohybovala stále tlupa žebráků a hladových dětí. Šaty mívala naprosto propocené, protože panovalo strašlivé vedro. Všude špína, špína a zase špína. Na chodnících ležela lidská těla, o nichž nikdo nevěděl, jestli je v nich ještě život.

“První člověk, kterého jsem sebrala z chodníku,” vzpomínala Matka Tereza, “byla jedna žena, jejíž tělo bylo napůl ohlodané od krys a od mravenců. Naložila jsem ji na vozík a odvezla do nemocnice. Jenomže tam ji nechtěli přijmout. Já jsem se ale nedala odbýt a zůstala jsem tam tak dlouho, až ji konečně přijali…”
Malá a útlá sestra v bílém sárí pracovala dennodenně na ulicích Kalkaty. Celé tělo ji bolelo, protože muselo snášet nezměrnou námahu. Když ji přemáhala únava, vzpomínala na kolej Entally a na předchozí řeholní život, na zajištěnost, z níž se tam mohla po dlouhá léta těšit. Ale rozhodně zamítala vzdát to a vrátit se nazpátek. Její ano ve prospěch chudých bylo jasné a rozhodné. Říkávala: “… skrze chudé můžeme vyjadřovat svou opravdovou lásku vůči Bohu.”

V hloubi své duše byla plná pokoje, neboť velmi dobře věděla, že koná to, co od ní chtěl Ježíš Kristus. V určitých okamžicích to ale pro ni rozhodně nebylo snadné. Nejvíce ji trápilo, že byla v hluboké osamělosti, neměla žádnou sestru, nikoho, kdo by jí pomáhal.
Matka Tereza později vzpomínala: “Opustit svůj bývalý řeholní institut, to pro mne byla ta největší oběť, byla to nejtěžší věc v mém životě.” O dvacet let dříve opustila svou vlastní rodinu i vlast, aby se jako ještě dospívající dívka vydala do daleké neznámé země. Nyní od ní Pán žádal ještě větší sebezapření a náročnější vyjití ze sebe. “V oněch těžkých a dramatických dnech jsem si byla stále jista tím, že je to Boží dílo, a nikoli moje vlastní. Věděla jsem, že svět z toho bude mít užitek.”

kniha: Matka Tereza - záž lásky
autor: Maria Di Lorenzo
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101066-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému