Se vzrůstajícím blahobytem roste nespokojenost

28.12.2021

Jedním z největších problémů dneška je postoj: urvat od života, co se dá, často bez ohledu na své zdraví, na druhé, na okolí. Středem všeho snažení jsem jen já sám. Člověk to pak sám o sobě nezvládá, stává se vyčerpanějším, uzavírá se do sebe, dostává se do stresu a depresí. Žádný člověk ale není svým přirozeným založením stvořen tak, aby žil mimo součinnost a spolupráci s druhými.

Je dnes více psychiatrických diagnóz než dříve?

Spíše ano, protože se vzrůstající mírou blahobytu roste množství nespokojenosti. Když lidé bojují o holý život a jsou chudí, sebevražednost je nejnižší. To je dokázáno, na to existují statistiky. Naopak roste, když člověk srovnává a vidí, že někdo má víc. Má uspokojeny základní potřeby a chtěl by víc. V žádném období nouze, napětí a válek sebevražednost není zdaleka tak vysoká. Jakmile člověk nebojuje o holý život, vyvstává mu prostor, aby se zamýšlel nad smyslem života, ale místo aby se věnoval právě tomuto tématu, zachce se mu mít ještě víc, než má. To je známé dilema Ericha Fromma (1900–1980), jednoho z pokračovatelů Freudových, vložené do názvu jedné z jeho knih: „Mít, nebo být?“ Tato snaha vlastnit víc leckdy brání právě v hlubším duchovním hledání, zpravidla však nevede k trvalému štěstí.

Neříkám tím, že bychom se měli uzavřít do nějakých pousteven a žít o chlebu a o vodě. Chci tím poukázat na to, že míra blahobytu není korelátem štěstí a duševního zdraví lidí. Štěstí samo o sobě nevede k naplnění smyslu života. Ke štěstí může vést plně prožívaný život, jemuž usilujeme vtisknout řád a smysl.

Lidé tedy špatně chápou pojem „štěstí“...

Říká se, a asi je to obecně pravda, že člověk je stvořen ke štěstí, ale jde o to, co pod tím pojmem chápeme. A často to chápeme jako bezprostřední uspokojení. /…/

Štěstí se redukuje pouze na to, co musím za každou cenu mít, a pak se člověk velmi snadno ocitne ve stavu závislosti. Převládne-li to, ztratí veškeré vyšší cíle a motá se v kruhu závislostí všeho druhu, jež jsou mu náhražkou pravé touhy po trvalých hodnotách, o něž ho nikdo nemůže připravit. Motá se převážně kolem sebe, a dokud nepřekročí hranici vlastního já, dokud nezahlédne i horizonty za rámcem svého já, nemůže se z toho dostat.

V tomto směru je zajímavý poznatek benediktinského mnicha Anselma Grüna. Do kláštera za ním jezdí mnoho bohatých lidí, od manažerů přes ředitele až po bankovní magnáty, tedy ti, kdo nemají prakticky žádný hmotný nedostatek. Po hmotné i sociální stránce mají zaopatřené rodiny a děti. Sami se však cítí být „vyhořelí“: ne ve smyslu workoholiků, že už nic nezvládají (těch je mimochodem také hodně), ale vše podřídili jen tomu zaopatření a nic jiného je nezajímá. V klášteře pak hledají vnitřní zklidnění, odreagování, samotu.

Nesouvisí to i s dnešní příliš hektickou dobou, kdy chceme stačit za každou cenu všechno možné i nemožné?

Samozřejmě. To je jeden z největších problémů dneška: urvat od života, co se dá, často bez ohledu na své zdraví, na druhé, na okolí. Středem všeho snažení jsem já sám. Člověk to pak sám o sobě nezvládá, stává se vyčerpanějším, uzavírá se do sebe, dostává se do stresu a depresí. To je to hlavní, co lze shrnout do rčení „žádný člověk není ostrov“ a co dnes ustupuje do pozadí nebo se přímo vytrácí. Žádný člověk není svým přirozeným založením stvořen tak, aby žil mimo součinnost a spolupráci s druhými.

Z knihy