Sportem ku zdraví

12.1.2011

Velkým přínosem dnešní moderní doby s vyspělou technikou je skutečnost, že sport už není výsadou pouze oněch fyzicky zdatných, odvážných, houževnatých a, v duchu Fügnerova hesla „Ni zisk ni slávu“, nezištných borců. Dnes dík vyspělé technice může sportovat kde kdo. Stačí sednout si před televizní obrazovku.

Škoda, že některý z těch dnešních zázraků, dejme tomu rotoped, nemohl ulehčit trénink i mému tatínkovi a jeho příteli z třicátých let, panu ministerskému radovi Skočdopolovi, pánům středního věku od přírody poněkud neobratným, leč snaživým a houževnatým. Ti museli našlapat několik kilometrů po okolí Prahy, než se jim podařilo alespoň poněkud rozhýbat sedavým zaměstnáním zdřevěnělé údy a rozproudit zlenivělou krev. Teprve pak, alespoň částečně zoceleni, nalezli odvahu k tomu, stát se Sokoly. Učinili tak tajně, rodinám se nezmínili, nekřičeli hop, dokud nepřeskočili. Mohli si takové tajnůstkářství dovolit, vinohradská sokolovna v Riegrových sadech sousedila s pánským klubem, jehož byli členy a kam dvakrát týdně večer chodívali hrát kulečník. Teď chodili dvakrát týdně večer do Riegrových sadů nikoli na kulečník, ale sportovat. Jak se po čase přiznali, moc jim to nešlo. Největší potíže měli s nářadím. Tatínek neměl dostatečnou sílu v rukách, takže se neudržel na kruzích, nevzepřel se na bradlech, neuměl šplhat, snad jediným nářadím, které si dokázal podmanit, byla kolovadla. Pan ministerský rada byl zase hrozně těžkopádný. Když vedoucí jeho družstva viděl, jak se rozbíhá na přeskok koně bez madel, zastavil ho ještě před odrazem a skákat přes koně, kozu či švédskou bednu mu jednou provždy zakázal. Sílu v rukách však měl pan rada přece jen o něco větší nežli tatínek, a tak zatímco jeden koloval, druhý se houpal na kruzích. Jenomže odbýt si na začátku cvičební hodiny desetiminutová prostná a potom už jenom houpat nebo kolovat, to bylo proti sokolským zvyklostem a náčelník to velice nerad viděl. Naštěstí tahle dlouhodobě neúnosná situace trvala jen krátce. Blížil se konec roku 1936, blížil se slavný 10. všesokolský slet. Nastal čas začít s nácvikem. (…)

V sokolském průvodě pan ministerský rada zpíval: My Prahu nedáme, raděj’ ji zbouráme. Dámy měly na klopách svých módních kazaků přišpendlené trikolóry. Stáli jsme na Karlově mostě, dívali se na osvětlené Hradčany a snažili se uvěřit v zázrak šťastné budoucnosti. Snažili jsme se marně. Vůdce Třetí říše se postaral o to, aby se zázrak šťastné budoucnosti nekonal.

kniha: Ohlížej se zvesela
autor: Anna Boublíková
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-10846-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému