Svaté přijímání otvírá před námi dokořán jedny dveře za druhými

18.10.2021

Svaté přijímání otvírá před námi dokořán jedny dveře za druhými. Uvádějí nás nejprve do Kristova srdce a jím potom přímo do srdce Nejsvětější Trojice. Ale před takovou blahosklonností samotného Boha zesmutníme, jakmile se nad tím zamyslíme. Co děláme my z Kristova těla? Jednoho dne jsem uslyšel ve chvíli přijímání krásný zpěv, v kterém se ustavičně opakovala tato slova: „Bůh nám dal do rukou své tělo, Bůh nám dal do rukou své tělo!“ Náhle mě bodlo v srdci: Bůh nám dal do rukou své tělo, ale co my tomuto Božímu tělu děláme? A nemohl jsem v sobě potlačit výkřik: Děláme Bohu násilí! Jak mu děláme násilí? Zneužíváme slib, kterým se zavázal, že bude přicházet na oltář a do našeho nitra. „Nutíme“ ho každý den k tomuto krajnímu projevu lásky, ale sami jsme bez lásky. Často jsme i roztržití, a tím mu děláme násilí. Jak musíme být útlocitní a něžní k dítěti, které se nemůže bránit, ale jak jsme hrubí a neurvalí k Ježíši, který se – tajemně – také nemůže před námi bránit! Svatý František z Assisi volal: „Hle, denně se ponižuje, jako kdysi sestoupil z královského trůnu do života Panny, denně k nám přichází na oltář!“

Člověk proto smí přistoupit k svatému přijímání jen s hlubokou pokorou a kajícností. „Poslyšte, moji bratři,“ opět k nám mluví svatý František, „je-li blahoslavená Panna Maria tak velice uctívána, jak se sluší, poněvadž ho nosila ve svém přesvatém lůně, jestliže blažený Křtitel se zachvěl a neodvážil se dotknout svaté hlavy Boží, je-li uctíván hrob, ve kterém kratičký čas ležel – jak svatý, spravedlivý a hodný musí být ten, kdo se dotýká rukama, srdcem a ústy přijímá a jiným k přijímání podává Pána! ... Je velká bída a politováníhodná slabost, když vy, kteří ho máte tak blízko, staráte se ještě o něco jiného na světě. Celé lidstvo ať se chvěje, celá země ať se třese a nebe ať jásá, když na oltáři je v rukou kněze Kristus, Syn živého Boha! Bratři, vizte Boží pokoru a před ním si vylévejte srdce. Pokorně se proto skloňte, a on vás povýší.“

Naši přátelé v ráji – Maria, andělé, naši nejmilejší svatí – vědí, jak veliké tajemství přijímáme a jak přesahuje naše schopnosti, a když je poprosíme, jsou ochotni nám pomáhat. Můžeme s nimi mluvit docela prostě a rozhodně, tak trochu jako člověk, o kterém je řeč v evangeliu. Když k němu přijde na noc přítel a on mu nemá co nabídnout, nebojí se vzbudit známého a požádat ho, aby mu půjčil chléb (srov. Lk 11,5n). My můžeme prosit tyto dokonalé nebeské adorátory, aby nám půjčili svou čistotu, svou chválu, svou pokoru, svou nekonečnou vděčnost Bohu, a potom jim umožnit, aby navštívili Ježíše, až k nám přijde ve svatém přijímání. Svatí, a na prvním místě Panna Maria, jsou ochotni toto udělat. Mohou to udělat, protože existuje společenství svatých, chtějí to udělat, protože nás milují a protože milují Ježíše. Můžeme si představit, že by odmítli? Dokonce tvrdím, že existuje v ráji jistá soutěživost a žárlivost při podobných pozváních. Ve společenství je přítomen Bůh, a když je zde Bůh, stane se někdy něco nemožného: Pouhá přání třeba i dětinská, jsou pro Boží všemohoucnost a štědrost pokládána za práva. Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám nedaroval také všechno ostatní? (Řím 8,32). Jestliže některý král svolí, aby jeho syn navštívil chuďasa v jeho chatrči, odepře snad onomu chudákovi nějakou tu ozdobu a květinku, aby byl příbytek méně ubohý a méně nedůstojný pro takového hosta? A můžeme mluvit ještě víc „dětsky“: Představme si, jak je Ježíš ve chvíli svatého přijímání „překvapen“, když při příchodu k nám očekával bídné obydlí, a zatím má před sebou stejnou nádheru jako v ráji, z něhož přišel! Jenom musíme dávat pozor. Maria a svatí berou velmi vážně tyto chvíle, kdy je přítomen Král ráje. Jak je proto truchlivé a zahanbující, když si v poledne nenadále všimneš, že zde byli a okrášlili chudičký dům, ale majitel odešel brzy ráno pryč a už se tam nevrátil!

Myslím, že je to pro křesťana spasitelná milost, jestliže projde obdobím, kdy se bojí přistoupit k svatému přijímání, když se třese při pomyšlení, co se má stát, a neustále opakuje jako Jan Křtitel: Ty přicházíš ke mně? (Mt 3,14). Nemůžeme přijmout Boha jinak než jako „Boha“, to znamená, musíme mu ponechat všechnu jeho svatost a jeho velebnost. Nemůžeme se chovat k Bohu kamarádsky! Nyní, kdy se stalo svaté přijímání tak obvyklým a tak „snadným“, neměla by se církev bát zdůraznit někdy v kázání slova z listu Židům a říci věřícím: Nepřistoupili jste k hmotné hoře, z které šlehal oheň a která byla zahalena mračnou temnotou a bouří, a přitom za zvuku trouby byly prohlášeny předpisy. Když to všechno Izraelité slyšeli, zdráhali se poslouchat a prosili, aby Bůh už k nim nemluvil. Nemohli totiž snést příkaz: „Kdyby se i jen zvíře dotklo té hory, musí být ukamenováno.“ A to, co viděli, bylo tak hrozné, že Mojžíš řekl: „Celý se třesu strachem.“ Vy však jste přistoupili k hoře Siónu a k městu živého Boha, k nebeskému Jeruzalému: ke shromáždění obrovského množství andělů a k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi; přistoupili jste k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle, a k Ježíši, prostředníku nové smlouvy, a byli jste pokropeni krví, která mluví důrazněji než krev Ábelova (Žid 12,18–24).

Víme, jaká výzva zaznívala v liturgickém shromáždění v prvních dobách církve ve chvíli přijímání: „Kdo je svatý, ať přistoupí, kdo není, ať dělá pokání! Svatý Jan Zlatoústý měl co dělat s lidem, který byl také náchylný brát věci na lehkou váhu. Můžeme říci, že nikdy nemluví o eucharistickém přijímání bez přídavného jména „hrozné“ (friktos). Píše: „Hrozná jsou tajemství církve, hrozný je oltář!“ „Hrozná a nevýslovná je účast na svatých tajemstvích.“ „Bez zvláštní pomoci Boží milosti by nemohla žádná lidská duše snést oheň této oběti a nebýt jí úplně zdeptána. Týž světec říkal, že když se křesťan vrátí od svatého stolu, podobá se lvu, kterému šlehají z tlamy plameny ohně: pohled na něho je ďáblu nesnesitelný. Musíme alespoň jednou zakusit hroznou velebnost eucharistie, abychom pak uměli plně ocenit dobrotu a blahosklonnost Boha, který skrývá tuto velebnost jako pod závojem, aby nás nezdrtil.

Z knížky: