Svatý týden je pro mě od dětství tím nejdůležitějším týdnem církevního roku. (Anselm Grün)

17.4.2014

Svatý týden je pro mě pozváním k tomu, abych se na svůj vlastní život zadíval pohledem pašijí.

Svatý týden je pro mě od dětství tím nejdůležitějším týdnem církevního roku. Už jako malému se mi do srdce vryly dlouhé bohoslužby Zeleného čtvrtku, Velkého pátku a Velikonoční vigilie. V klášteře již 25 let intenzivně prožívám tyto dny s mládeží. Zažil jsem, jak se mladí lidé otevřeli uvažování o Ježíšově umučení, ale také o svých vlastních zraněních a utrpení. A pocítil jsem i radost, s níž za sebou zanechali během Velikonoční vigilie všechnu temnotu, veškeré vnitřní bariéry a bloky, veškerou strnulost a beznaděj a naplněni radostí vytančili svou svobodu.

Pro mě je Svatý týden pozváním k tomu, abych se na svůj vlastní život zadíval pohledem pašijí. A nejen abych se díval na svůj život, ale také abych rozjímal o utrpení světa ve světle Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání. A jde také o otázku, jak se postavím ke své smrti. Svatý Benedikt nás mnichy nabádá, abychom měli před očima svou smrt denně. Pro mě je to soustavné cvičení. Když nasedám do auta, uvědomím si, že mám Boží požehnání, ať už se ve zdraví vrátím nebo zemřu. Upomínka na vlastní smrt je pro mě výzvou, abych bedlivě žil v přítomném okamžiku, uvědoměle přistupoval k setkání s druhými lidmi a všeho si vážil, jako bych to měl zažít naposled – to život zintenzivňuje. Smrt tak posiluje život. Wolfgang Amadeus Mozart v jednom dopise otci píše, že se se svou smrtí spřátelil. A děkuje Bohu za to, že mu umožnil smrt „poznat jako klíč k naší pravé blaženosti“ (dopis ze 4. 4. 1787). Něco z této blaženosti můžeme zakusit v jeho hudbě, která nevzniká z vytěsnění smrti, ale ze spřátelení s ní. Ve druhé větě jeho koncertu pro klarinet můžeme zaslechnout překonání smrti v hudbě. V ní klarinet naslouchá svým vlastním tónům, které poukazují za smrt do prostoru dokonalosti a krásy. Vytěsnění smrti vede buď k útěku před úzkostí, již vyvolává pomyšlení na smrt, anebo k oněm zmíněným debatám o smrti druhých.

Ve Svatém týdnu neslavíme jen překonání smrti ve vzkříšení z mrtvých. Spíše na tom, že Ježíš zemřel, vidíme, jak můžeme i my zemřít tak, aby naše smrt byla požehnáním pro druhé. Ježíš umírá násilně. Usmrtí jej druzí. Ale to, co jej postihne zvenčí, on proměňuje v úkon oběti a lásky. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život“ (Jan 15,13). Ježíš zemřel za nás. Ve své smrti nám prokázal lásku až do krajnosti. A ve smrti nám daroval svého Ducha. Když svou smrt chápeme jako obětování se za lidi, kteří nám stojí nablízku, pak ztratí svou temnou a krutou stránku a stává se úkonem lásky. Pak se o člověku naplní, že se jeho smrt stala požehnáním pro ty, kteří stále ještě žijí v čase. Kdo takto zemře, i ve smrti se stává požehnáním pro druhé. Proto rozjímáme o Ježíšově smrti, abychom si nacvičili umírání, které i pro nás bude dovršením lásky. Jestliže takto umíráme, pak také chápeme, co znamená vzkříšení z mrtvých: to, že láska je silnější než smrt, že ani ve smrti se neocitáme mimo Boží lásku, nýbrž umíráme do ní.

Kniha: Rok kdy zemřel můj otec
Autor: Anselm Grün, Leo Fijen
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101862-

Anotace knihy

Leo Fijen a Anselm Grün, televizní moderátor a známý benediktin jsou dnes přátelé. Nějakou dobu si dopisovali o zcela osobních zkušenostech: o loučení a umírání, o zármutku, bolesti, osamělosti, ale i o rodinných poutech, o hledání smyslu života a všeho, co vede k jeho plnosti. Kniha nabízí posilu v našich zkouškách, ale také nás zve k tomu, abychom se vážně zabývali otázkou, co zde jednou zůstane po nás. Jde o četbu oslovující, hutnou, místy až dojemnou. Dopisy nebyly původně psány s úmyslem zveřejnění, takže z nich dýchá veliká autentičnost a upřímnost.
Leo Fijen je autor dokumentárního cyklu o evropských klášterech, který vysílá TV Noe.

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému