Umět se rozhodovat

5.2.2017

Ignác z Loyoly (1491 -1556) rozvinul duchovní pedagogiku, která má mimo jiné napomoci k tomu, abychom se dokázali rozhodovat. Ignácova doba byla pro Evropu časem přelomu. Mluví se o začátku novověku. Už koncem středověku pokročila technika a hospodářství do té míry, že se lidé stali pohyblivějšími. Více se cestovalo a komunikovalo s jinými kulturami, objevem Nového světa se otevřely neznámé a ohromující obzory. Křesťanská Evropa není celý svět, jak se doposud věřilo. Existují i jiné světy, zčásti dokonce kulturně na vyšší úrovni. Obraz, který si „starý svět“ o sobě maloval, se otřásl a probudila se zvědavost. Svět, jaký lidé znali, se dal do pohybu. Malé i velké konstanty se začaly neustále měnit, bylo co objevovat nového. Jednotlivec se musel neustále přizpůsobovat a přiučovat, zorientovávat se a rozhodovat.

Novověk přinesl objevení individua. Svět, stále více městský, vyžadoval individuální osobnosti s různými povoláními a způsoby života, jež si měl člověk volit podle svého společenského stavu a nadání. Nastal větší pohyb mezi jednotlivými vrstvami společnosti. Pokud byl člověk pilný a měl štěstí, mohl na společenském žebříčku až do určitého stupně stoupat, pokud měl smůlu či chabé nadání, pak klesat. Na jednotlivce začaly být kladeny požadavky – musel pracovat, tvůrčím způsobem se angažovat, znovu a znovu se rozhodovat. Ve středověku bylo jednotlivci takřka všechno předem stanoveno jeho rodinou a sociálním původem – povolání, manžel/manželka, případně duchovní stav, i možnosti vzdělání a životní úroveň. V tomto procesu společenských a kulturních změn vzniklo to, co později získává označení „moderní svět“. Ignác stál uprostřed tohoto přerodu.

Zatímco ve středověku byl život lidí určován velkými, předem danými pořádky, se začátkem novověku to začíná být chaotičtější. Je toho hodně, co je třeba uspořádat, vyvinout, zformovat – a tedy rozhodnout. A jednotlivec – zprvu to platilo především pro muže – za to je zodpovědný. Dominantním tématem novověku se stává etika, nauka o správném jednání. A objevuje se také otázka Boží vůle: Procházíme životem bez jakýchkoli ukazatelů směru? Existují nějaké cíle? Stanovuje je Bůh? Má Bůh vůli? Problém, jak to poznat, přetrvává očividně až dodnes. Jak můžeme ve víru života zjistit, co chce Bůh? Tento problém se týká právě tak jednotlivce (k čemu jsem povolán?), jako společenství (co máme dělat?). Ignác klade jednomu mladému muži, který stojí před životním rozhodnutím, například tuto otázku: Mám žít v radikální chudobě, a dokonce snad vstoupit do řádu? A klade ji také svému řádu jako celku: Které pastorační úkoly máme převzít, a které nikoliv? Která práce je důležitější a plodnější?

V knize „Duchovní cvičení“ rozvinul Ignác duchovní pedagogiku, která má mimo jiné napomoci k tomu, abychom se dokázali rozhodovat. V následujícím textu představíme některé hlavní myšlenky cesty, již Ignác navrhuje. Řeč jeho knihy a svět obrazů, který používá, už dnes působí poněkud starobyle a těžko srozumitelně. Budeme se proto snažit přetlumočit je do dnešní doby.

Z knihy: