11.1.2022

Během tuhých bojů v Itálii v roce 1943 jsem jeden večer dole v údolí objevil velkou budovu. Myslel jsem si, že by to mohl být klášter. Druhého dne jsem chtěl zase jednou jít na mši, protože byl svátek Narození Panny Marie. Jako rotný jsem bez problému dostal propustku. Na cestu jsem se vydal okolo páté ráno a skoro hodinu jsem se plahočil přes zídky vinic a přecházel terasy políček. Po chvíli se ke mně připojil velký vlčák. Nakonec jsem dorazil k zahradní zdi ze zadní strany kláštera. Táhla se asi dvě stě metrů a byla tak vysoká, že se nedalo nahlédnout dovnitř. A branka nikde. Napadlo mě, že tady asi žijí v odloučení trapisté. Když jsem zahnul za roh, ocitl jsem se na náměstí před nevelkým kostelem. Zabouchal jsem na bránu vedle kostela, která vedla do kláštera. Brána se otevřela a v ní stál bratr fortnýř v dominikánském hábitu. Když spatřil německého vojáka, couvl. Uklidnil jsem ho a zeptal se, zda bych mohl ke zpovědi a na mši svatou. Nedůvěřivě mě pustil dovnitř a zavedl mě do sakristie, kam po chvíli vešel starý kněz a divil se, že vidí německého vojáka, který se chce vyzpovídat. Po zpovědi začal na jenom z bočních oltářů sloužit mši. Já jsem přiklekl a ministroval.

Téměř ke konci mše, když jsem se připravoval na svaté přijímání, vstoupilo z bočních dveří asi čtyřicet mladých mnichů. Později jsem zjistil, že šlo o studenty jednoho kláštera v severní Kalábrii, kteří se před válkou uchýlili do tohoto tichého místa v horách. S otevřenou pusou se dívali, jak mi kněz podává svaté přijímání. Jaké nevšední představení: vysoký německý voják v uniformě s vyznamenáními! Když jsem se pak modlil v tichém koutku kostela, měli svou mši studenti, která byla na můj vkus příliš rychlá. Potom ke mně přišel přátelský pater, patrně představený kláštera, a pozval mě na snídani. Na ní se shromáždila celá komunita ve starobylém refektáři.

Cítil jsem se velmi dobře mezi spolubratry, u výborné kávy s mlékem a chlebu s máslem a sýrem. Vyzvali mě, abych jim povyprávěl o válce, o níž mladí klerici neměli žádnou představu. Se zájmem poslouchali zážitky z Francie, Ruska a Itálie, především ze Sicílie. Potom chtěli vědět, jestli umím zpívat. S radostí jsem jim vyhověl. Za chvíli už zněly italské písně. Pamatuji si jednu z nich, jejíž refrén končil slovem „mama“ a zpívali ho melodicky ve všech tóninách.

Najednou se objevil vrátný a promluvil si s představeným. Ten ke mně přistoupil a řekl: „Venku jsou vaši druhové!“ Měl jsem zlé tušení, proto jsem opatrně vykoukl okénkem vrátnice. Uviděl jsem „druhy“, ale z opačné strany. Na náměstí před kostelem odpočívali, jedli a kouřili američtí vojáci, kteří přešli údolím. Byl jsem znovu v pasti. Ale představený nařídil nejvyššímu ze studentů, aby si svlékl hábit, a podal mi ho: „Teď půjdeme na procesí!“ Všichni mě obklopili, takže zpod krátkého hábity nebyly vidět moje vojenské boty. Když jsme se v kostele seřadili, vyčníval jsem ze zástupu a jako jediný jsem neměl vyholenou tonzuru v tmavých vlasech. Představený kráčel v čele a za ním všichni klerici se mnou uprostřed. Američani zírali, někteří vstali a volali: „Dobré ráno, otče!“ Zjevně měli na mysli mě a já jim anglicky vlídně odpovídal: „Dobré ráno, boys, ať vám Bůh žehná!“ Naše procesí se táhlo kolem nich za roh, až jsme se za stromy ztratili z jejich dohledu.

Svlékl jsem si dominikánský hábit, poděkoval jsem jim a spěchal jsem nahoru do kopce. Tam mě věrně čekal můj ovčák. Když jsem dorazil nahoru, zadýchaný, ale šťastný, protože jsem dostal zásobu proměněných hostií, moje jednotka už odešla. Čekal tam ale jen můj věrný řidič: „Když jsem viděl Američany, chtěl jsem už odejít, jelikož to tentokrát vypadalo opravdu špatně.“ Smáli jsme se, když jsem mu vyprávěl, v jakém zbožném přestrojení jsem unikl. Byl jsem vděčný synům svatého Dominika za jejich péči a lásku. Rychle jsme vyrazili a šťastně dostihli náš oddíl dřív, než ženisti vyhodili do vzduchu další most.

Z knížky:

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému

• čtenářský koutek
• mešní vína
• otázky a odpovědi
• hledáte knihu?