V pátek 17. června 1949, zaťukal na slavonickou faru tajný kurýr

9.8.2020

V pátek 17. června 1949, zaťukal na slavonickou faru tajný kurýr a předal faráři i kaplanovi oběžník v cyklostylové formě, tentokrát určený nejen kněžím, ale i věřícím. Vznikl na tajné poradě biskupů 15. června v Praze a byl tajně rozmnožován a šířen. Přinášel ve stručnější formě poselství pastýřského listu Hlas československých biskupů a ordinářů v hodině velké zkoušky, který měl být přečten v neděli před hlavní slavností Božího Těla. Biskupové v něm zcela otevřeně vyjádřili znepokojení nad tím, že komunistický stát zasahuje do záležitostí církve, je vůči ní postupováno nepřátelsky a je jí nepravdivě dáváno za vinu ztroskotání jednání mezi státem a církví. Církevní hodnostáři odsoudili zastavení církevního tisku, Katolickou akci a připomenuli exkomunikaci všech, kteří se na ní podílejí.

K oběžníku byly připojeny stručné instrukce kněžím a věřícím: Katolíci, přinášíme Vám znění posledního pastýřského listu, který zabavila komunistická cenzura, která systematicky odděluje duchovenstvo od pokynů nadřízených církevních úřadů. Za této situace záleží na Vás, laicích, abyste s listem seznámili okamžitě své sousední farníky i důstojné pány. Kromě toho opište několikrát tento list a s tímto dovětkem jej rozešlete v uzavřených dopisech všem svým známým katolíkům. Odesílatele nikdy neuvádějte. Buďte opatrní, nevěřte dennímu tisku, přinášejícímu podpisy kněží, kteří údajně souhlasí s Katolickou akcí a nepište žádné sdělení na konzistoře, administrativa je v rukou komunistické policie.

Zároveň s oběžníkem dostali oba kněží i zakázaný pastýřský list. Režim se čtení oběžníku a listu obával a ještě před slavností Božího Těla navštěvovali členové MNV a SNB fary a varovali kněze. Vyhrožovali jim, že přečtení listu bude kvalifikováno jako nezákonné a protistátní. Přišli i na slavonickou faru, ale farář Zechmeister a jeho kaplan měli jasno. Nejenže byli odhodláni list přečíst, ale zároveň i rozšířit po děkanství tajný oběžník. Vyrobili několik kopií a P. Bohuslav, který rozvážel letáky na eucharistickou pouť, je vzal s sebou. Také se domluvil s P. Zechmeistrem, že pojede i do Brna a zkusí rozšířit letáky na pouť i tam. Farář souhlasil a doporučil mu zajít na biskupství a domluvit tam ohledně poutě další kroky.

Den před Božím Tělem odjel Bohuslav na motorce do Brna. Farář Zechmeister ho před odjezdem ubezpečil, že neztratil odvahu a zakázaný pastýřský list druhý den určitě přečte. Bohumil mu pevně stiskl ruku: Možná, že se vidíme naposledy. Pak se sbalil a odjel. Jednu kopii pastýřského listu si vzal s sebou. Události se daly do pohybu.

Večer kolem osmé se Bohuslav objevil u rodičů na Mendlově náměstí. Brzy nato přišel z večerní mše i jeho bratr Emil, který si povšiml nějakých letáků, které měl Bohuslav u sebe. Co to máš? Dej mi to přečíst, požádal bratra a začetl se do zakázaného pastýřského listu. Líbí se mi to, list hájí naši církev a svobodu, také ukazuje, jak neohrožený je arcibiskup Beran. Bohuslav se na bratra usmál: Naprosto s tebou souhlasím. Chci ho zítra přečíst při Božím Těle v Brně. Emil se zamyslel: A co biskup Skoupý. Třeba ho přečte sám. Bohuslav zavrtěl hlavou: Nemyslím si, že ho přečte.

Měl pravdu. Na radu kancléře Silvestra Kulhánka se nakonec biskup Skoupý rozhodl pastýřský list nečíst. Průvod procházel městem z náměstí Svobody a zastavoval dle tradice u čtyř oltářů rozestavěných do čtyř světových stran. Biskup u každého z nich po přečtení úryvku z evangelia a modlitbě udělil požehnání. Poslední oltář byl v horní části Zelného trhu. Když sem průvod dorazil, Bohuslav ho předběhl a vběhl do jednoho z domů v horní části náměstí. Bydleli zde Romové, Bohuslav se s nimi rychle domluvil a vyběhl do jednoho z bytů v prvním patře, odkud měl oknem výhled na náměstí a poslední čtvrtý oltář. Romové zatím vchod do domu nenápadně zatarasili, jelikož předpokládali zásah Státní bezpečnosti. Bohuslav čekal, ale biskup list nepřečetl ani zde a po jeho požehnání obřady skončily. Lidé se rozcházeli, někteří doprovázeli biskupa Skoupého nahoru na Petrov.

Bohuslav se krátce pomodlil a nadechl se. Jak bylo jeho zvykem, o ničem dvakrát nepřemýšlel a neřešil následky. V tu chvíli viděl jako jediné správné rozhodnutí list přečíst. Jeho zákaz byl jasným omezováním náboženské svobody a on jako vlastenec a kněz se musí postavit na obhajobu církve. Vyklonil se z okna, krátce pohlédl na přibližující se dav lidí, a co nejsilnějším hlasem zvolal: Drazí věřící, přináším Vám poselství od arcibiskupa Berana a ostatních našich biskupů! Mluvím ústy pana arcibiskupa Berana. Tato řeč měla býti pronesena věřícím z kazatelny. Bylo to však státními úřady zakázáno a proto využívám této příležitosti a poselství Vám tlumočím z tohoto místa!

Dav se zarazil a pod oknem se vytvořil shluk lidí. Bohuslav začal nebojácně číst. Věděl, že nebude mít mnoho času a z dlouhého pastýřského listu si připravil jen hlavní pasáže.

Davem, který napjatě poslouchal, se začali prodírat dva členové Státní bezpečnosti. U vchodu se střetli s hlídajícími Romy, a tak jim trochu trvalo, než se k Bohuslavovi dostali. Ten mezitím stačil celý list přečíst. Když do místnosti, kde Bohuslav stál, vpadl první z policistů, ten již svůj projev končil.

Na závěr ještě lidem řekl: Nevěřte tomu, že někteří kněží podepisují prohlášení, že souhlasí s postojem dnešní komunistické vlády. Pak si vyhrnul rukáv a zvolal: Zde vidíte důkaz. Tři roky jsem byl vězněn v koncentračním táboře a nenechám si nikým poroučet, jen svým duchovním představeným a to je pražský arcibiskup Beran.

Lidé mu tleskali a on jménem arcibiskupa všem přítomným požehnal. Policista stojící za ním ho nechal dokončit požehnání a pak ho zatkl. To už mu přiběhl na pomoc další člen StB.

Bratr Emil, který šel v průvodu,začal mít o Slávka strach a protlačil se k domovním dveřím. Když přišel do bytu, Bohuslav měl již pouta a stáli u něj dva muži. Jeden z nich se mu představil jako příslušník StB.

Oba bratři byli odvezeni do budovy brněnského velitelství StB v Příční ulici. Zatímco Emil byl po výslechu propuštěn, Bohuslav byl po téměř tříhodinovém výslechu odveden do podzemí budovy a zde uvězněn. Pobyt v podzemí byl strašný. Chlad, vlhko a odporný zápach. Cely byly pod úrovní městské kanalizace a tak se často stávalo, že se z ní tureckým záchodem do cely vlil její obsah. Páchnoucí splašky pak byly vězňům po kotníky. Život jim znepříjemňovalo i velké množství hmyzu. Nebyl zde sám. Řada vězňů byla ve velmi špatném stavu. Bohuslav zjistil, že metody vyšetřovatelů byly podobné těm gestapáckým. Mnozí se mu svěřili, že museli bosí klečet na židli a byli řezáni gumovými kabely. Přišlo mu, jako by se čas vrátil do válečných let. A pak si připomněl poslední slova pastýřského listu: Církev je nezničitelná a trpět pro Krista je největší slávou. To ho postavilo na nohy. Přece mne nezlomí!

Redakčně upraveno

Z knihy

Říkali mu Pistolník

František Kolouch

29. dubna 1960 se v mírovské věznici uzavírá neuvěřitelný životní příběh statečného a odvážného kněze Bohuslava Buriana. Muže, který několikrát unikl smrti, celý život vzdoroval nenávisti a ukazoval všem cestu ke svobodě i k Bohu. Chtěl se stát misionářem, ale doba mu nepřála. Prošel několika koncentračními tábory. V Osvětimi se jen těsně vyhnul plynové komoře, v kamenolomu v Golleschau unikl o vlásek zastřelení a utekl z pochodu smrti. Po nástupu komunistů v r. 1948 se postavil proti omezování svobody a na Zelném trhu v Brně přečetl zakázaný pastyřský list. Byl vězněn a po propuštění emigroval. Pomáhal uprchlíkům v Innsbrucku a sám převáděl pronásledované přes hranice. Po zatčení v ruské zóně v Rakousku byl vydán do Československa, krutě mučen a odsouzen na 20 let. Zažil jáchymovské peklo, po útěku z leopoldovské pevnosti byl ztýrán a následkem naprostého vyčerpání zemřel. I přes své utrpení vždy zářil vtipem a s neuvěřitelnou energií se věnoval lidem na okraji společnosti.

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému