Velikonoce jsou původně zemědělský svátek. Proč si je připomínat v postní době?

29.2.2024

Velikonoce, původně zemědělský svátek přejití od zimních k jarním pastvinám, dostávají ve Starém zákoně náplň novou (přejití z egyptského otroctví do svobody), a ještě hlubší v Novém zákoně (přejití z otroctví starého člověka ke svobodě dítěte Božího, přejití ze života starého k novému). A proč si připomínat smysl Velikonoc v postní době?

Protože to je cíl tohoto období, cíl, který máme mít stále před očima, abychom kráčeli správným směrem. Velikonoce nám tedy napovídají, kudy se v postní době ubírat, tj. od čeho k čemu přecházet. Obsah tohoto svátku je přitom možné rozebrat z mnoha úhlů. Evangelium o třetí neděli postní (cyklus B) soustřeďuje na jeden aspekt:

přejití z chrámového kultu
ke kultu v chrámě Ježíšova těla.

Přesněji vzato evangelní text obsahuje dva momenty: Ježíš jednak uznává hodnotu starozákonního chrámu a kultu (proto očišťuje znesvěcený chrám a pronáší vysvětlující výrok „Nedělejte z domu mého Otce tržiště“), jednak předvídá něco nového, nový chrám vzkříšeného těla. Tam, kde je skutečnost, už není třeba předobraz. Ta pravá liturgie, uctívání v Duchu a v Pravdě, se bude konat v „novém Božím domě“ Ježíšova těla.

Toto evangelium může snadno připadat jako samozřejmé a neaktuální, vždyť sotva kdo by Bohu přinesl oběť býka! Pozornější čtenář však odkryje velkou výzvu: očistit svůj vztah k Otci od nánosů, nově objevit, že v Kristu (a jen v něm) smím přistoupit k Otci. Není to vůbec samozřejmé, že smím vejít do svatyně Boží přítomnosti: mnohá pokolení se totiž nemohla těšit z takové výsady. Ale já mohu přijít až k trůnu milosrdenství, až před samotnou Otcovu tvář (Žid 4,16)! Už toto ujištění by mi mohlo vyrazit dech. Mám přístup do chrámového nádvoří, ba dokonce do velesvatyně – do té skutečné, ne jen předobrazné! Bez obětních zvířat, bez krve kozlů a býků! Mohu až do samotného nitra Boží přítomnosti, až před jeho tvář. Ta cesta do velesvatyně, pečlivě střežená cherubíny s plamennými meči (Gn 3,24), je nyní konečně otevřená: mohu před Otcovu tvář. A ještě úžasnější je to, že tato tvář je ke mně obrácená, rozjasněná a „usměvavá“ – není ode mě odvrácená, rozzlobená, zachmuřená. Je to tvář Otce, který se s radostí dívá na své dítě, se zalíbením poslouchá jeho blekotání (koktavou modlitbu) a s ještě větším potěšením mu dává dobré dary.

Přitom nesmím zapomenout, že právě Ježíš je jediným chrámem živého Boha. Jen v Ježíši mohu tedy přebývat v Božím nádvoří, ba dokonce ve velesvatyni („v Božích hlubinách“). A jak to konkrétně uskutečnit? Co to znamená „v Ježíši“? Jednoduše to znamená přijmout Krista do svého života: naplno uvěřit a přijmout, že on svůj život dal za mě. Každý objev, že Kristus dal život za mě, za všechny moje nevěrnosti (a právě za ty, které mě teď tíží), mě vrhá do náručí Otcova. Jistota, že v Kristu mám odpuštění (a ne odsouzení), přijetí (a ne odmítnutí a nezájem), mi dodává důvěru přistoupit k Otci. A pohled na tak štědrého a mocného Otce plodí úctu, úžas (že v Kristu vykonal něco tak nádherného), vděčnost (že si mě tak zamiloval), klanění a chválu (že je tak veliký). Vrcholem této liturgie je dar sebe sama („Přinášejte sami sebe v oběť živou“, Řím 12,1), a to v síle Ježíšova sebedarování.

To je ta nová bohoslužba… v novém chrámě.

K praxi:

Zamysli se nad Žid 10,19–22. Co tato slova v tobě vyvolávají?

Evangelium 3. neděle postní: Jan 2,13–25

Byly blízko židovské Velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: „Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.“ Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím.“ Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku.

Z knihy:

Nové srdce, nový život