Staré schody, objevené před několika lety vedly z okolí rybníka Šíloach do jihozápadní části starého Horního Města, tam, kde se nachází dnešní večeřadlo (na obrázku). Podle kupního listu z roku 1335 získala Markéta ze Sicílie malý pozemek na Sijónu a darovala jej františkánům. Ti na něm postavili večeřadlo v jeho dnešní podobě. Je to nevyzdobená místnost dlouhá 14 m, široká 9 m a vysoká 6 m. /…/

O to bezpečněji nás tradice přivádí na "svatý Sijón" a lokalizuje tam centrum povelikonoční křesťanské obce. Svatý Sijón je neustále potvrzován tradicí jako "kostel apoštolů" a jako místo sestoupení Ducha svatého, a tato linie tradice není nikde přerušena.

Pahorek označený jako hora Sijón ležel za hranicemi vojenské kolonie Aelia Capitolina, kterou založil Hadrianus (117-138 po Kr.). Teprve císařovna Eudokia dala v 5. století postavit hradbu, která začlenila do města i tuto čtvrť. V tomto prostoru v jihozápadní části Horního Města stál dům, v němž učedníci očekávali Ducha svatého.

Pokusme se o rekonstrukci poslední večeře:

Večer přišel Ježíš s ostatními apoštoly. Mezi nimi byl i zrádce. Ježíš jim řekl: "Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím. Vzal kalich, vzdal díky a řekl: vezměte a rozdělujte mezi sebou. Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné révy, dokud nepřijde království Boží" (L 22,15-18).

Velikonoční večeře se dělila podle čtyř předepsaných pohárů vína. Na začátku se prvý pohár naplnil vínem a vodou. Otec rodiny nad ním pronesl dvě předepsaná požehnání: "Buď pochválen, Hospodine, náš Bože, Králi světa, který tvoříš plod révy." "Buď pochválen, Hospodine, náš Bože, Králi světa, který jsi svému izraelskému lidu dal sváteční dny pro radost a na památku. Buď pochválen Hospodine, který posvěcuješ Izraele a znamení."

Posléze se podávaly nekvašené chleby a zelené byliny, které otec rodiny rozděloval poté, co si umyl ruce, pronesl děkovnou modlitbu a ochutnal jídlo. Pak přinesli pečeného velikonočního beránka. Namíchal se druhý pohár a otec rodiny krátce objasnil smysl svátku, dobrodiní Hospodinova vůči jeho lidu a vysvobození lidu z Egypta. Všichni přítomní zazpívali první část velkého Halelu, který tvořily žalmy 113--118.

Po opětném umytí rukou a modlitbě chvály se jedl velikonoční beránek, k němu hořké byliny a nekvašené chleby.

Vzápětí byl namíchán třetí pohár, nazývaný pohárem požehnání, protože se při něm pronášelo díkůvzdání za večeři. Večeře byla ukončena čtvrtým pohárem, při němž se zpívala druhá část Halelu.

Při tomto obřadu velikonoční večeře, jehož podrobnosti evangelisté vůbec neuvádějí, se však událo ještě něco zvláštního, něco úplně nového: Ježíš dal při večeři svým učedníkům na památku své smrti chléb a víno jako své tělo a krev. Na počátku a na konci večeře použil Ježíš při jídle dvou obyčejů: obyčej lámáni chleba a obyčej třetího poháru, aby na ně navázal svůj poslední odkaz pro své učedníky jakožto svou závět. Ba dokonce ještě víc: Ježíš dal těmto židovským zvykům při jídle nový obsah. Při židovské večeři zůstávaly chléb a víno tím, čím byly: přirozenou poživatinou k jídlu. V Ježíšových rukou se chléb a víno staly nositeli obsahu jiného druh, takže bylo nutné použít vysvětlujících slov. Tak se stala "eucharistická slavnost" něčím víc než jenom bratrskou večeří.

Svou vydanost, na níž jeho učedníci směli mít a účast, ozřejmil Ježíš příkladem. "Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce. " Vstal od jídla, "odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán" (J 13,1-5).

Tajemná poznámka při umývání nohou: "Jste čisti, ale ne všichni" (J 13,10) tížila všechny stolovníky jako můra. Ježíš byl však nekompromisní; byl odhodlán věc rychle vyřešit. Po prvním soustu řekl: "Jeden z vás mě zradí!" Tato výčitka se dotkla všech a začaly znepokojené dotazy: "Ježíš odpověděl: Kdo se mnou omočil ruku v míse, ten mě zradí… Na to řekl Jidáš, který° ho zrazoval: Jsem to snad já, mistře?" (Mt 26,21-25).

Již tato otázka dává tušit propastnost zrady. Ježíš odpověděl: "Ty sám jsi to řekl" (Mt 26,25). Jidáš, který se mezitím ujistil, kde Ježíš stráví noc, posléze Ježíšovu společnost opustil.

Evangelisté sotva připouštějí pochybnosti o tom, že Jidášova zrada spočívala v tom, že oznámil židovským úřadům místo, kde by mohly Ježíše co nejdříve bez nějakého rozruchu a nepokoje zatknout.

Apoštolova zrada však přesto zůstává plna záhad. Patrně to nemohla být jen touha po penězích. Kdyby chtěl Jidáš přijít k penězům, mohl utéci s pokladnou. Jistě tam byl větší obnos, než jaký činila odměna za zradu, kterou měl obdržet. Byl snad zklamán? Nebo si snad představoval Mesiáše Izraele jinak? Jan naznačuje tento důvod již po velké eucharistické řeči v Kafarnaum: "Ale někteří z vás nevěří. Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí" (J 6,64). Nevíra a temnota jsou u Jana rovnocenné pojmy. Odchod zrádcův komentuje jedinou větou: "Byla noc" (J 13,30).