Víra, plná předsudků a iluzí, prošla zkouškou ohně. To, co z ní zbylo, je očividně malé

Víra plná předsudků a iluzí prošla zkouškou ohně. To, co z ní zbylo, je očividně malé

3.2.2021

Co zbylo z Jóbovy víry? Jóbova surová víra, plná předsudků a iluzí, prošla zkouškou ohně. To, co z ní zbylo, je očividně malé, mnohem menší než na začátku. Jak malinkou se jeví Jóbova víra ve srovnání s velkou vírou jeho šťastnějších přátel! Netroufá si už na žádné jednoznačné, silácké prohlášení. Skromně trvá na tom, že ničemu nerozumí. Jeho víra je opravdu malá, je však čistá.

Co z Jóbovy víry zaniklo?

Jóbovo srdce prošlo ohněm. Nabylo odlišné podoby. Něco zaniklo a něco zůstalo. Zanikl tradiční obraz Boha. Obraz Boha-Soudce, obraz zpočátku společný Jóbovi i jeho přátelům. Vytratila se karikatura kosmického policisty, který dohlíží na rušný provoz pod nebesy, trestá silniční piráty a odměňuje řidiče, kteří jezdí podle předpisů. V ohni utrpení Jób poznává, že taková představa je příliš omezená, aby objasnila jeho dilema.

Lidem vychovaným v náboženském prostředí hrozí, že při svém přemýšlení o Bohu začnou Biblí. Uzavřou se před životem do světa biblického vyprávění, ve strachu před nejistotami života odmítnou naslouchat své vnitřní řeči, ignorují otázky, které jim klade životní zkušenost. Žijí v jakémsi virtuálním světě, vytvořeném z materiálu biblických knih. Ve světě virtuálních otázek a virtuálních odpovědí. Pokud na ně nakonec, proti jejich vůli, přece jen dolehne břemeno reality, zmatení zjistí, že to, co je mělo chránit, je nechrání. Boží slovo uchované v Písmu je jako ono semínko, o kterém Ježíš vyprávěl své podobenství: Semínko musí zemřít, musíme ho hodit do plodné, dravé půdy života, aby se v té půdě rozložila starobylá tvrdá slupka litery a uvolnila se životodárná síla ducha. Litera zabíjí, ale Duch dává život (2Kor 3,6).

Někdy je proto užitečné místo do kostela zajít do samoty hor a ponořit se do rozjímání nad tímto prvotním, bezprostředním Zjevením.

Co z Jóbovy víry zbylo?

Co Jóbovi z jeho víry zbylo? Jak vypadá ta malá, zralá víra? Ta maličká víra, to zrnko zlata? Je to víra, která neví: Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho nepostřehnu, jestliže něco učiní vlevo, neuzřím ho, skryje-li se vpravo, neuvidím to. (Jb 23,8-9).

Jób si bytostně uvědomuje, že ve svém pozemském životě nemůže Boha vnímat přímo, nemůže o něm říct nic – pouze v symbolu a v podobenství. Právě toto je pro víru, která prošla ohněm zkoušek, charakteristické. Víra neočištěná plameny bolesti si ještě mnohé věci, které Bohem nejsou, s Bohem plete. Své myšlenky o Bohu, pocity z Boha, zkušenosti s Bohem ztotožňuje s Bohem samotným. Máme-li od mentálního materiálu zrozeného z našeho nitra předstoupit před skutečného Boha, musíme se odvážit ke kroku od poznaného k nepoznanému. Z toho, co si umíme představit, o čem můžeme přemýšlet, musíme vstoupit do tajemství, jež lze vnímat pouze v paradoxech. Boha nikdy nikdo neviděl. Když milujeme, Bůh setrvává v nás a my v něm. Život s Bohem obsahuje stejně tak oslovení jako zamlčení. Jsou období zjevování – kdy Bůh zřetelně mluví, jsou však i období zatmění, kdy Bůh mlčí.

Jóbovi v jeho ohněm prověřené víře přece jen zůstalo ještě něco: nejenom „Bože, neznám tě,“ ale i „Bože, ty mě znáš.“ – Zato on zná moji cestu; ať mě zkouší, vyjdu jako zlato (23,10). To je podstatná věc, která prověřené víře zůstala, jádro v zrnku zlata. Jsi ukrytý, Bože, a nemůžu tě poznat přímo. A přece mě tvá přítomnost vede na podivuhodné vrcholy, na nejvzdálenější hranice poznatelného, kde vím, že jsem poznán. Ty jsi skrytý, ale já jsem odhalený, tvá cesta se mi ztrácí v mlze absolutna, ale moje cesta je od začátku až do konce osvětlena paprsky tvého vše pronikajícího poznání.

Důvěrná věrnost

Jak se tato prozkoušená malá víra projevuje v životě? Má noha se přidržela jeho kroků, držel jsem se jeho cesty, neodchýlil jsem se, od příkazů jeho rtů jsem neodstoupil, řeči jeho úst jsem střežil než vlastní cíle (23,11-12). Toto tedy zůstalo víře přepálené ohněm utrpení: trpělivá a důvěrná věrnost na cestě obklopené tajemstvím.

Jsem věrný stopám, které mi Bůh zanechal, přestože nerozumím cestě, kterou mě vede. Život s ním není soudní proces, život s ním je cesta.

Je to cesta stvoření – jsem příběhem, který on procítil, promyslel, pro který se rozhodl a píše jej s radostí i bolestí, mluvením i mlčením, slovy i tečkami, píše ho inkoustem mé svobodné vůle.

Je to cesta proměny – jsem zlato očišťované v ohni. Falešné představy shořely v mukách utrpení, zůstalo pouze to, co je skutečné: Neznám tě, Bože, ty mě znáš, patřím tvému procesu, nechávám se jím utvářet v důvěře a věrnosti.

Zpracováno podle knihy