Vnitřní svoboda - i v koncentračním táboře

7.9.2022

Život v lágru ukázal, že člověk může "žít jinak“. Existuje dost příkladů, často heroických, které prokázaly, že se třeba apatie nebo podrážděnost potlačit dá. Že existuje zbytek duchovní svobody, svobodného postoje našeho „já“ k okolí dokonce i v této zdánlivě absolutně vnucené situaci. Kdo z těch, kteří prožili koncentrační tábor, by nemohl vyprávět o lidech, kteří chodili po apelplacech nebo po ubikacích a rozdávali tu dobré slovo, tu poslední sousto chleba?

***

Člověk má dojem, že v konečném důsledku je lidská duše nevyhnutelně a jednoznačně formována svým okolím. Například se zdá, že v rámci psychologie koncentračního tábora je chování člověka jednoznačně utvářeno svéráznými sociálními podmínkami života v lágru.

Můžeme tudíž oprávněně vznést námitku a ptát se: Kde pak zůstává lidská svoboda? Skutečně neexistuje žádná duchovní svoboda, svoboda toho, jak se člověk chová a jaký zaujímá postoj k daným podmínkám svého okolí? Je tomu skutečně tak, že člověk není nic víc než produkt různých předurčeností a podmíněností, ať už jsou rázu biologického, psychologického nebo sociologického? Není skutečně člověk víc než nahodilá výslednice své tělesné konstituce, charakterologické dispozice a společenské situace? A kromě toho: je skutečně to, jak člověk reaguje na zvláštní, sociálně podmíněné okolnosti života v lágru, důkazem toho, že se nemůže oprostit od vlivů existenční formy, do níž je nuceně postaven? Že musí těmto vlivům podléhat? Že „pod tlakem poměrů“, poměrů v lágru panujících, „nemůže jinak“?

Tuto otázku můžeme zodpovědět jak z principu, tak i z vlastní zkušenosti. Život v lágru nám totiž ukázal, že člověk náramně dobře „může jinak“. Existuje dosti příkladů, často heroických, které prokázaly, že se třeba apatie nebo podrážděnost potlačit dá. Že tedy i nadále existuje zbytek duchovní svobody, svobodného postoje našeho „já“ k okolí dokonce i v této zdánlivě absolutně vnucené situaci, vnější i vnitřní. Kdo z těch, kteří prožili koncentrační tábor, by nemohl vyprávět o lidech, kteří chodili po apelplacech nebo po ubikacích a rozdávali tu dobré slovo, tu poslední sousto chleba? Třebaže jich bylo málo, přece jsou důkazem toho, že lze člověku v koncentračním táboře vzít všechno kromě jednoho: kromě nejvyšší lidské svobody, která mu dovoluje zaujmout k daným poměrům adekvátní postoj. A možnost výběru byla! Každý den a každá hodina v lágru dávaly tisíce příležitostí k vnitřnímu rozhodnutí, které bylo rozhodnutím pro nebo proti propadnutí člověka těm okolním silám, které hrozily uloupit mu to nejvlastnější, jeho vnitřní svobodu, a svést ho k tomu, aby se zřekl své svobody a důstojnosti a stal se pouhým míčem na hraní, pouhým objektem vnějších podmínek a nechal se od nich proměnit v typického koncentráčníka.

Z tohoto posledního z možných hledisek se nám způsob duševních reakcí vězňů nutně jeví jako cosi více než pouhý výraz jistých tělesných, duševních a společenských podmínek, přestože všechny – kaloricky chudá strava, spánkový deficit a nejrůznější duševní komplexy – tlačily člověka k tomu, aby propadl stereotypu lágrové mentality. V konečném důsledku se to, co se s člověkem vnitřně stane, co s ním jako člověkem život v lágru „udělá“, projeví jako výsledek vnitřního rozhodnutí. V zásadě tedy může každý člověk, dokonce i za takových okolností, nějak rozhodnout o tom, co (spirituálně viděno) se z něho v lágru stane: typický koncentráčník, anebo člověk, který i zde ještě zůstane člověkem a zachová si svou lidskou důstojnost.

Dostojevskij kdysi řekl: „Bojím se jen jednoho: nebýt hoden svého utrpení.“ Tato slova mi dosti často procházela hlavou, když jsem poznával ony mučedníky, kteří svým chováním v táboře, svým utrpením i smrtí vydávali svědectví o té nejvyšší, nezadatelné vnitřní svobodě člověka. O nich by se také dalo říci, že „byli hodni svého utrpení“. Podali důkaz toho, že opravdové utrpení je aktivní počin, vnitřní výkon. Duchovní svoboda člověka, kterou mu nelze až do posledního dechu vzít, mu také až do posledního dechu dává příležitost uspořádat svůj život smysluplně. Neboť nemá smysl jen život aktivní, který člověku umožňuje vytvářet hodnoty tvůrčím způsobem; a také nemá smysl jen život, tedy život, který dává člověku příležitost naplňovat se prožitky krásy, ať v umění nebo v přírodě; svůj smysl má dokonce i život, který sotva poskytuje šanci uskutečňovat hodnoty tvůrčím nebo zážitkovým způsobem (jako například život v koncentračním táboře), který ponechává takřka jen onu poslední možnost, jak utvářet svůj život smysluplně, a to ve způsobu, jakým se člověk postaví k vnucenému vnějšímu omezení své existence. Život tvůrčí i poživačný je mu už dávno zapovězen. Smysl však nemá jen život tvůrčí a poživačný, nýbrž: má-li život vůbec nějaký smysl, pak jej musí mít i utrpení. Protože utrpení k životu jaksi náleží – právě tak, jako k němu náleží osudovost a smrt. Teprve utrpení a smrt činí lidskou existenci kompletní.

Většinu zajímala otázka: Přežijeme lágr? Neboť nepřežijeme-li ho, pak nemá toto utrpení žádný smysl. Naproti tomu mne trápila jiná otázka: Má celé toto utrpení, to umírání kolem nás, nějaký smysl? Neboť nemá-li jej, pak by nakonec nemělo smysl ani přežití lágru. Neboť život, jehož smysl stojí a padá s tím, zda si jej uchovám, nebo ne, tedy život, jehož smysl závisí na milosti takové náhody, takový život by vlastně nemělo vůbec cenu žít.

Z knížky

Psycholog prožívá koncentrační tábor

A přesto říci životu ano
Viktor Emil Frankl