Vzít vás do svého srdce

6.3.2011

Dva výkřiky a dvě bytosti si padly do náručí. Bezděčný, instinktivní pohyb, který nebylo možno předvídat, který by nic nemohlo zadržet. První se vzchopil muž, ačkoli bychom čekali pravý opak. „Slečno,“ zakoktal a vymanil se z objetí, „odpusťte mi to. Vidíte, že jsem se dočista zbláznil.“ „Pak jsem se zbláznila i já,“ odpověděla Klotylda a spustila lehýnce ruce podél těla. „Ne, nezbláznili jsme se ani jeden ani druhý a zbytečně se omlouváme. Objali jsme se jako dva velmi nešťastní přátelé, to je všecko…

Dovolte, prosím, abych si sedla, jsem velmi unavená… Nehledala jsem vás, pane Leopolde, to Bůh nejspíš chtěl, abychom se setkali.“

Leopold si sedl vedle ní. Měl tvář dost ztrhanou a vůbec se v té chvíli zdálo, že je celý nesvůj. Díval se chvilku na ni a rty se mu chvěly, byl zřejmě unesen a zároveň podivně plachý, zdálo se, že ji vdechuje jako nebezpečnou vůni. Konečně se rozhodl: „Vy jste mě nehledala, to vím až příliš dobře… Jste nešťastná, to vidím, děvčátko, ale proč říkáte, že jsme oba nešťastní?“ „Stačilo, bohužel, podívat se na vás. Cítila jsem ihned, jak se rozplývám soucitem, přála jsem si vzít vás do svého srdce.“

Zdvihla k němu vznešené oči. Pak se jí zachvěla víčka. Hlava byla náhle příliš těžká, skláněla se, padla na rozrušená prsa muže a hlas dočista pohaslý, jen jako dech, šeptal: „Umírám hlady, Leopolde, dej mi jíst.“ Zamilovaný Leopold měl v tu chvíli pocit, že se na něho i kolem něho řítí veškerý azur a veškeré zlato nebes. Písek v zahradě vypadal najednou jako vrstva démantů vrhajících ostré záblesky, bodaly ho po celém těle. Na vteřinu ho zasáhl mocný praskot Rozkoše, drásavého Soucitu a nekonečné Něhy, slitých v jediný šíp. A tu se ten divoch, který přemohl poušť, vztyčil uprostřed hromobití, uchopil to křehké tělo a skočil s ním naráz do prázdného vozu, jel zrovna kolem.

„Nádraží Montparnasse!“ poručil. Rozkřikl se tak despoticky a doprovodil to pohledem tak nesnesitelným, že rozechvělý vozka, strachující se nejspíš nějaké planetární pohromy, práskl do koní a tryskem ujížděl. Za hodinu už obědvali sami dva pod zeleným loubím, daleko od všeho hluku. A tak pro Klotyldu znovu začínala epizoda ze začátku jejích styků s Gacoungnolem, ale za jakých změněných okolností! Co mohla namítat, zradila spontánně sama sebe, ale působilo jí to jen radost, nesmírnou radost, div z té velké radosti nezemřela. Kterak tomu uvěřit? Stačilo, aby potkala Leopolda, a cítila, že už vůbec nepatří sama sobě, zmizely obavy, neblahé předtuchy, nemilosrdné přízraky, které ji tolik soužily.

kniha: Chudá žena
autor: Léon Bloy
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-10767-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému