Záviděla mi ... moje maminka!

8.6.2020

Po pohřbu mojí maminky jsme se sešli s rodinou na pořádném obědě. Věřím, že to tak má být. Po důkladně prožitém smutku je potřeba se pořádně najíst a dát si sklenku dobrého vína. Zavzpomínat na to hezké, co jsme s nebožkou prožili, a navzájem se utěšit. Než nám přinesli jídlo a po jídle znovu jsme se různě přemísťovali a přesedávali si podle toho, kdo s kým si chtěl popovídat. Skoro všem, s nimiž jsem mohla mluvit, jsem zkoušela položit tu otázku: „Jaká vlastně maminka byla? Jak si ji pamatuješ?“ Toužila jsem zjistit, jestli můj obraz maminky, tak jak ho vykresluje moje paměť, se bude shodovat s tím jejich. Znali ji přece i z odlišných situací, než se to podařilo mně.

Odpovědi vykreslovaly nepříliš lichotivý portrét zahořklé ženy. Je zajímavé, že v první větě své odpovědi to nikdo neřekl, ale nejpozději ve třetí už ano. Jakmile se zpovídaný člověk na chvilku zamyslel, vyslovil tohle: „Byla to zahořklá žena.“ Nejdéle jsem si povídala se strýčkem, maminčiným bratrem. Jeho pohled mě překvapil, protože do odůvodnění, proč jeho sestra taková byla, zahrnul i mne.

„Záviděla ti odvahu.“

„Nepovažuju se za zvlášť odvážnou,“ namítla jsem.

Strýček mi to potřeboval vysvětlit. „Myslím tím odvahu zkusit něco jiného, než bylo obvyklé. V práci, v životním stylu, ve výchově dětí…“

„Ale co její žádost o práci v rozhlase? To přece bylo odvážné?“ vzpomněla jsem si, jak jsme v některé maminčině zásuvce našli odpověď z rozhlasu se zamítnutím žádosti o místo hlasatelky datovanou toho roku, co maturovala.

„No jo. Zkusila to jednou, a když ji odmítli, už to neopakovala. Ani nic podobného nikdy později nezkusila. Vzdala to a smířila se s místem úřednice,“ uzavřel odvážné snahy své sestry. Podíval se na mne a pokračoval.

„Jenže tobě se to dařilo. Tys ani neusilovala se někam dostat a dveře se před tebou samy otvíraly a zvali tě. Rozhlas, televize, knihy, besedy se čtenáři, konference. A k tomu rodina, která zjevně fungovala. Nadané holčičky, úspěšný muž, hezké vztahy, spousta přátel. To by záviděl i anděl.“

Skoro jsem zatajila dech, protože tohle mne nenapadlo.

„Tak proč nedělala něco jiného, když ji to v kanceláři nebavilo?“ vydralo se z mých úst.

„O tom právě mluvím,“ zakroutil strýček hlavou nad mou nechápavostí. „Prostě se neodvážila,“ uzavřel to téma a chtěl si povídat o něčem jiném.

Žiju svůj život, jak umím, a nepřemýšlím o tom, zda jsem odvážná. Nad strýčkovými slovy jsem se ale musela zamyslet. Možná jsem skutečně mohla být předmětem závisti své maminky. Nejspíš jsem jen tak mimochodem uskutečňovala sny, které si ona tajně hýčkala. Jen jsem vcházela do pootevřených dveří, které pro ni byly buď zavřené, nebo se neodvážila vzít za kliku. Nevidím v tom žádnou svou velkou zásluhu. Odvážná si stále nepřipadám, ale odvaha nejspíš nebude vlastnost, kterou si člověk sám na sobě uvědomuje. Jak tak o tom přemýšlím, nejspíš bych odvahu popsala jako přemáhání strachu. Tak jo, asi jsem odvážná.

Z knihy: