Žena, která se vzepřela své rodině a ujala se vedení církve (21.8.)

16.8.2024

Blahoslavená Viktorie Rasoamanarivová, Madagaskar
Blahoslavená Viktorie Rasoamanarivová se narodila na Madagaskaru do prominentní rodiny. Spolu s většinou malgašského obyvatelstva praktikovala kult uctívání předků. Ale když jí bylo třináct let, zemřela královna, která postavila křesťanství mimo zákon, a tehdy začali zahraniční misionáři znovu na Madagaskaru veřejně kázat. Téhož roku byla Viktorie zapsána do školy, kterou provozovaly Sestry sv. Josefa z Cluny. Jejich svědectví a učení ji zasáhlo, a tak se ve svých patnácti letech nechala pokřtít. Její rodina stála na straně protikřesťansky orientované královny. Když Viktorie svým nejbližším řekla o svém rozhodnutí vstoupit do katolické církve, byli zděšeni. Z katolické školy ji odhlásili. Viktoriina víra však zůstala pevná. Došlo to tak daleko, že rodina označila její křest za zradu rodu.

Přísahali, že pokud by v tom pokračovala, nepohřbí ji vedle jejích předků – což byl u Malgašů výraz nejtěžšího odmítnutí. Viktorie však zůstala pevná a svým bezcitným příbuzným sdělila, že misionáři ji pohřbí u sebe. Byla přijata do církve, ale z domova ji nakonec nevyhodili, i když jejich vztahy zůstaly velice napjaté.

Její srdce se upínalo ke Kristu. Chtěla se stát řeholnicí. Nicméně samotná touha patřit jen Kristu ještě nutně neznamená povolání k řeholnímu životu. Sestry svatého Josefa poukazovaly na to, že kdyby měla do řádu vstoupit, její mocná rodina by mohla učinit nesnesitelným život všech katolíků v zemi. Viktorie se modlila, a nakonec se podvolila – souhlasila s tím, že rodiče domluví sňatek se synem jejího strýce, tehdejšího ministerského předsedy.

Její manžel Radriaka byl ale krutý člověk, opilec a smilník. Dokonce i sám jeho otec na Viktorii naléhal, aby se s ním rozvedla. Viktorie ale všechny slovní urážky, které na ni manžel chrlil, obětovala za jeho obrácení. Měla plné právo ho pro svou bezpečnost opustit, ale to odmítala.

Nějaký čas žila život tiché radosti a víry, zpestřovaný konflikty s manželem i původní rodinou. Jen několik let po její svatbě se však oficiálním náboženstvím na Madagaskaru stal protestantismus a začalo pronásledování pro většinu malgašských katolíků. Její strýc ji ve dne v noci kritizoval a vyhrožoval jí. Její rodina poslala své otroky, aby na ni házeli kamení, a jednou na ni dokonce poslali zabijáka. Manžel trval na tom, že se Viktorie musí své víry vzdát a podřídit se mu.

V roce 1883, za francouzsko-malgašské války, se pronásledování zhoršilo. Všichni zahraniční misionáři byli z Madagaskaru vyhnáni; když odcházeli, svěřili kněží všechny katolíky do péče Viktorii. Byla to pro tuto práci ta pravá osoba. Když vláda uzamkla kostely, předstoupila Viktorie před královnu a ministerského předsedu, aby protestovala. Když byly ke kostelům umístěni vojáci, aby lidem, kteří se tam chtěli modlit, bránili ve vstupu, Viktorie k ozbrojencům pokojně přistoupila a řekla jim: „Pokud musíte prolít krev, pak začněte mou. Strach nám v tom, abychom se shromáždili k modlitbě, nezabrání.“ Upřeně se na ně dívala a pak odvedla shromážděné do kostela a modlili se. Viktorie vysvětlovala: „Představuji si misionáře, jak slouží mši, a v duchu se účastním všech mší, které se slouží po celém světě.“

Viktorie povzbuzovala madagaskarská katolická společenství a snažila se zajistit, aby se jim dostalo náležitého katechismu. A tváří v tvář vládnímu pronásledování je bránila. Když bylo kněžím po třech letech dovoleno se vrátit, našli tu společenství jednadvaceti tisíc katolíků zapálených pro víru. Viktorie uznala, že kdyby se stala řeholnicí, jak doufala, nic z toho by možné nebylo.

V roce 1888 se Viktoriin manžel těžce zranil při pádu. Když bylo zřejmé, že jeho zranění jsou fatální, požádal o křest. Viktorie ho sama pokřtila. Byla svědkem toho, že její manžel zemřel ve stavu milosti. Dočkala se tak plodů mnoha let plných obětí. Téměř šest let žila modlitbou, službou, láskou, a ve věcech víry odmítala jakékoli kompromisy. Neměla sice děti, ale stala se duchovní matkou katolíků z celého Madagaskaru. Pracovala s vězni, malomocnými a opuštěnými chudými. Když strýc, který ji tolik pronásledoval, upadl u dvora v nemilost, starala se také o něj. A když jí bylo čtyřicet šest let, tato silná a odvážná vůdkyně konečně pokojně odešla domů ke Kristu.

Viktorie Rasoamanarivová využívala své privilegium moci říct do očí pravdu těm, kdo byli mocní, bez obav z následků, které by to mohlo mít – i když ti mocní byli členy její rodiny. Kéž nám na její přímluvu dá Bůh odvahu dělat totéž. Blahoslavená Viktorie Rasoamanarivová, pros za nás!

Blahoslavená Viktorie Rasoamanarivová
1848–1894
Madagaskar
Svátek: 21. srpna

***

Z knihy
(redakčně upraveno)