Zůstala jsem stát mezi outsidery, které nikdo do svého družstva nechtěl

17.9.2021

Vzpomínáte, jak se ve školním tělocviku rozdělovalo do dvou družstev na vybíjenou? Učitel určil dva kapitány a ti si vybírali pěkně jeden po druhém členy družstva. Nejdřív samozřejmě byli rozebráni ti nejšikovnější. Ti, co zaručeně pokaždé přehodili hřiště. Ti, co uměli dobře chytat míč. Ti, co dovedli mířit a vybít protivníkovy hráče. A samozřejmě také ti, kdo uměli míči hbitě uhnout a nenechali se vybít. Myslím, že jsem přesvědčivě nepatřila do žádné z těch skupin.

Nemyslím, že jsem byla nemehlo, ale nějak si nevzpomínám, že by mě brali v prvních kolech výběru. Naopak si vzpomínám, že jsem zůstávala i mezi posledními. Stála jsem tam spolu s tlustou Jitkou a malinkou Svaťkou, která se míče bála. Nevím, proč si zrovna tohle pamatuju. Určitě to platilo jen tak v první druhé třídě, pak už mi vybíjená šla lépe, ale někde ta vzpomínka kořen mít musí. Někdy se to takhle aspoň jednou stalo. Zůstala jsem stát mezi outsidery, které docela zjevně nikdo do svého družstva nechtěl. Ne, že by mě takové připomenutí trápilo ve zlých snech, ale někdy, zřídka, se přece taková vzpomínka z temných mlh minulosti vynoří. Je to ztracenecký pocit.

Člověku je v té situaci jasně dáno na srozuměnou, že je pro danou hru nepoužitelný, tudíž společensky méněcenný. Nikdo si ho dobrovolně do družstva nevybere. Je prostě ten zbytek, s nímž se nepočítá. Jediné řešení, když už v tom družstvu musíte být, je nechat vás co nejdříve vybít, abyste na hřišti nepřekáželi těm lepším hráčům.

Je to jako šrám, který dávno nebolí, ani o něm už nevím. Jen když se praštím přesně do toho místa, zabolí to nějak víc. Cítím silnější bolest, než by byla pro běžnou malou nepříjemnost příhodná. Odmítnutí je jako plevel. Má strašně tenké kořínky a je těžké se ho napořád zbavit. Nevidím jako problém, když se občas cítím mizerně, protože si mě někdo nevybral do svého družstva. Však už vím, jak je to doopravdy. Vím, že Bůh si mě do svého družstva vybere vždycky a určitě na prvním místě. S tímto vědomím mě ta lítost vždycky rychle přejde. A kdoví, možná jednou se už neobjeví vůbec.

Z knížky: