čtenářský koutek

Otčenáš - jak může být naučený text modlitbou?!

26.3.2017

Často slýcháváme, že modlitba je centrem duchovního života, že je duší života křesťana, jeho vztahu s Bohem. Modlitba je nám doporučována jako nutnost a základní potřeba duchovního růstu. Je komunikací a setkáním, ale i odevzdáním se v Boží přítomnosti. Modlitbě se učíme a máme s ní problémy, modlíme se málo či špatně. Čím byla modlitba pro Ježíše? Jak se v Ježíšově modlitbě odráží židovská tradice jeho doby?

Na prosbu apoštolů v Lukášově evangeliu „nauč nás se modlit“ Ježíš odpovídá překvapivě: „Když se modlíte, říkejte: Otče...“ (Lk 11,2). Nedává tedy spirituální rady či pastorační návody, ale říká: Modlete se touto naučenou modlitbou. Jak ale může naučený text splňovat očekávání modlitby? V Matoušově evangeliu je pasáž o Otčenáši (v celku duchovních a mravních rad, srov. Mt 5 – 7) uvedena zdánlivě opačným tvrzením: „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.“ (Mt 6,7). Jak je to tedy s Ježíšovým pojetím modlitby? A jak s přeříkáváním naučeného textu?

Modlitba Otčenáš byla v nějaké podobě učedníkům známá, Ježíš nevymyslel něco zcela nového a neznámého. Tematika Otčenáše se objevuje v židovských modlitbách, jak je v různých obměnách nacházíme v modlitebních knihách židů dodnes. Je to v podstatě zkrácená verze židovských modliteb, užívaných už v Ježíšově době. Této modlitbě jsou typologicky příbuzné modlitební texty k Novému roku, například modlitba Alejnu, ale charakter Otčenáše nacházíme i v různých kadiších a žalmech. Oslovení Boha jako Otce se objevuje v modlitbě Avinu Malkenu, kde je spojení „Otče náš a Králi náš“, tedy motivy otcovství a kralování. Ježíš tento druh modlitebních textů dobře znal a znali je i jeho učedníci.

Otčenáš je textem, který odpovídá na to, jak a proč se modlit, a je v něm něco, co samo o sobě stojí proti pouze namemorovanému textu. Modlitba Otčenáš vyjadřuje jádro, smysl a cíl duchovního života žida i křesťana, charakterizuje vztah k Bohu jako takový. Jak tomu lze ovšem v kontextu zmiňovaných evangelních ukázek rozumět? Co je vlastně Otčenáš, že se stal možná nejpopulárnějším duchovním textem vůbec? Jak se v této modlitbě odkrývají židovské kořeny nového náboženství?

Pro porozumění smyslu textu je potřeba rozumět hebrejským výrazům, které jsou v modlitbě užity. Židovský pohled na Otčenáš bude pro nás značně překvapivý, možná dokonce provokativní, ale odpoví nám na otázky, které klademe. Texty Otčenáše v evangeliu podle Matouše a podle Lukáše se trochu liší. Modlitba je zřetelně rozdělena do dvou částí. První se jeví jako duchovnější, obrací se k Bohu, oslovuje Boha. Druhá se zdá být praktičtější, směřuje více k našemu všednímu životu.

Rozdíl v obou „strofách“ je zřejmý, druhá však z první vychází, je její aplikací, obě části spolu hluboce souvisí. Nyní, při vlastním výkladu, se budeme držet především Matoušova textu, který se stal předlohou i pro liturgickou formu této modlitby.

Boží otcovství, první zkušenost víry – „Otče náš, jenž jsi v nebesích“ (Mt 6,9)

Začátek modlitby dobře známe. Je příjemné a dobré slyšet zvěst, že Bůh je náš otec. Bůh se hlásí ke svému otcovství a my jsme jeho děti. Na hloubku tohoto vztahu odkazuje nejen lidská zkušenost rodičovství, ale i sama Bible. Prorok Izaiáš připodobňuje tento hluboký vztah lásky k mateřství: „… jako když někoho utěšuje matka, tak vás budu těšit“ (Iz 66,13). Pojem „abba“, který nacházíme v novozákonních textech, je aramejským výrazem pro otce v osobním vztahu. Bůh je nám tatínkem, tím nejbližším, který je nám svou láskou vždy k dispozici. V Duchu Svatém voláme a prožíváme tuto jedinečnou zkušenost (Řím 8,15; Gal 4,6).

Obraz Božího otcovství je první zprávou Ježíšovy modlitby. Ježíš sám se modlí „abba“ i ve chvíli nejkritičtější, v Getsemanské zahradě (Mk 14,36). První a základní, co máme slyšet v našem životě, je informace o Božím otcovství. Slovo „informace“ je nutné v tomto smyslu chápat doslova: jako zvnitřnělou (= in) formu. Boží otcovství je naší první a nejzákladnější formací, vnitřním tvarem a zkušeností. Toto otcovství se však netýká jen nás samotných.

Bůh není jen otec můj, ale otec náš. Sociální dimenze naší náboženské zkušenosti nás vede k druhým lidem, k těm, kteří jsou nám blízko (bližním). Právě svým bližním máme otevírat svůj prostor lásky na prvním místě. Často se nám to ale daří spíše u těch vzdálenějších. Druhý člověk, který má stejnou zkušenost s Božím otcovstvím, nám může být pomocí a povzbuzením. Nesmíme ovšem zapomenout, je-li Bůh „otec náš“, znamená to, že je i „otec můj“. Osobní a individuální rovina židovsko-křesťanské víry je stejně důležitá jako ta společenská.

Z knihy: