Santa Claus mě zná jménem

17.11.2019

V mladém věku jsem si uvědomil sílu osobního setkání. Když mi byly čtyři roky, věřil jsem na Santa Clause. Nechápal jsem, jak je to možné, že Santa je v bance a další je na rohu ulice a jiný v obchodním domě. Řekli mi, že ti všichni jsou Santovi pomocníci a že pravý Santa je v New Yorku v obchodním domě Altman. Přišel den, kdy jsme s otcem a se sestrou nasedli do vlaku a jeli do města. S otcem jsme šli do jeho kanceláře a potom jsme se setkali s tím pravým Santou. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho představoval. Ještě než jsme se k němu přiblížili, podíval se na nás a řekl: „Neale a Rito, pojďte sem.“ Posadil si nás na kolena. Nepamatuji si už nic jiného než to, že jsem přijel domů a řekl: „Mami! Santa věděl, jak se jmenuji!“ O několik let později jsem si uvědomil, že to můj otec předem připravil.
Ale nyní vím o něčem mnohem lepším: všemohoucí Bůh, Stvořitel celého vesmíru, ten, který stvořil hvězdy na obloze a může spočítat každé zrnko prachu v mé matraci, zná mé jméno.

Jedno takové osobní setkání s Bohem se uskutečnilo v roce 1971. Navštívil jsem komunitu Božího slova v Ann Arbor ve státě Michigan. Stovky lidí přicházely k Ježíšovi a Duch je naplnil. Přijel jsem tam, abych se učil a přijímal, ale především jsem potřeboval poznat Boží vůli pro svůj život. V jednu chvíli oznámili: „Po skončení setkání bude náš hostující přednášející v modlitební místnosti k dispozici pro každého, kdo chce, aby se za něj modlil.“ V duchu jsem si připravil seznam potřeb k modlitbě. Zúžil jsem ho na tři konkrétní problémy.

 

Leeland Davis, hostující přednášející, který byl známý prorockou službou, a dva známí vedoucí přišli a posadili se do kruhu. Čekali na začátek modlitebního setkání. Nevěděl jsem, co přesně se v modlitební místnosti děje, a když jsem si uvědomil, že v kruhu dvaceti lidí se neschovám, několikrát jsem si prošel svůj seznam. Nechtěl jsem mít okno, až mě vyzvou, abych se sdílel před těmito váženými muži.

Pastor Davis si povídal s mužem, který měl problémy s drogami. Povídali si, jako by se znali, povzbuzoval ho, aby s tím hříchem přestal a následoval Pána. Potom si povídal s dalšími. Jako by každého z nich znal. Pak vyslovil slova povzbuzení a varování jednomu z vedoucích komunity.

Když skončil, podíval se na mě přes své brýle na čtení. „Třikrát mě Pán pobízel, abych se na vás podíval,“ řekl. „Ve vašem životě je velké pomazání. Bůh vás chce použít, abyste mnoha lidem přinášel evangelium.“ Vyslovil slova povzbuzení konkrétně ke každému problému, který jsem měl na svém seznamu. „Ve vašem životě je však velký strach,“ řekl a potom se za mě modlil, abych byl svobodný. Přijal jsem požehnání, pro které jsem tu cestu podnikl. V ten den jsem nebyl vysvobozen ze svých hlubokých obav. Nepřijal jsem nasměrování k dalším krokům v mém životě, dostal jsem však naději.

Naděje, která se v ten den zrodila, pocházela z pochopení, že Bůh mě oslovil. To nebylo všeobecné povzbuzení. Bylo konkrétní a pocházelo od Boha. Zjistil jsem to, když pastor Davis odhalil, že Bůh mě zná. Mluvil o mých třech nevyslovených prosbách. Byl to Bůh. Znal mé jméno. Znal mě. Mluvil o věcech v mém nitru, o kterých jsem vždy věděl, ale nenacházel jsem slova, abych je vyjádřil. Když jsem slyšel o strachu v mém životě, nestyděl jsem se. Ulevilo se mi. Bůh měl zvláštní plán pro můj život a jméno mého nepřítele bylo strach. Pán byl se mnou. Přiváděl mě k požehnání, které je popsáno u Jeremiáše 29,11: „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu; chci vám dát naději do budoucnosti.“

Požehnat člověku takovou mocí znamená posilnit ho na životní cestě. Bůh mi požehnal skrze svého služebníka. Přijal jsem něco, co všichni potřebujeme. Potvrdila se moje identita a určení.

Je krásné, když o vás někdo mluví hezky. Ale požehnání přichází tehdy, když vás posílí slova, která přinášejí život a pomáhají odpovídat na palčivé otázky v našem nitru: „Kdo jsem?“ a „Jaký je smysl mého života?“

 

Z knihy:

Pět klíčů modlitby za osvobození

 

Kniha je cenným příspěvkem k problematice osvobozování od zlých duchů. Neal Lozano zde reflektuje, co se naučil během více než třiceti let modliteb za trpící, kteří potřebovali osvobození. Jeden z jeho hlavních objevů tkví v tom, že lidé napadení ďáblem většinou nejsou „posedlí“, ale něčím spoutaní, vnitřně zotročení. Nejsou zlí, ale v podstatě dobří.

S výjimkou těžkých případů jim mohou pomoci i obyčejní křesťané prostřednictvím modlitby. Výjimečně dobrý a praktický průvodce ukazuje, jak přijímat pomoc i jak pomáhat lidem, kteří osvobození potřebují. Kniha nehledá senzace a je vyvážená. Autor nepodává rychlé a zjednodušené odpovědi, ale uvádí, jak skrze pokání a duchovní růst aktivovat vlastní obranné mechanismy člověka, tolik potřebné během procesu osvobozování od ďábelských sil, jež jsou pro křesťany zdrojem útlaku.

 

Sekce: čtenářský koutek   |   Tisk   |   Poslat článek známému