19. března - sv. Josef - snoubenec Panny Marie
19.3.2019
Z Bible se o Josefovi, Mariině manželu a Ježíšově pěstounovi, mnoho nedovíme, a proto není divu, že se mu o to více věnují apokryfy a z nich především Protoevangelium Jakubovo. Pokud však zmínky o Josefovi v Novém zákoně prozkoumáme podrobněji, vyvstane před námi zajímavá osobnost, která může oslovit i dnešního čtenáře.
Evangelista Marek se o Josefovi vůbec nezmiňuje. Dovídáme se od něj jen, že obyvatelé Nazareta o Ježíšovi říkali, že je to syn Mariin a že pracuje jako tesař. Jméno Ježíšova pěstouna a Mariina manžela známe od Matouše a Lukáše. Co se týče Josefova povolání, hovoří se o něm v Mt 13,55, kde je Ježíš označen jako „syn tesařův“. Řecké slovo tekton, které se překládá výrazem „tesař“, odpovídá latinskému výrazu faber a označuje řemeslníka, který pracuje se dřevem nebo s kamenem. Může se tedy jednat o koláře, výrobce pluhů a jiných zemědělských potřeb, stolaře, který vyrábí ze dřeva všechno možné, nebo o tesaře ve vlastním smyslu slova opracovávajícího dřevo pro stavební účely. Tehdy se v Galileji stavěla nová města, a tak byli tesaři jistě velmi žádaní. Ježíš se tedy vyučil řemeslu u Josefa a po jeho smrti v práci tesaře pokračoval. Zdá se, že Josefova rodina na tom byla docela dobře: v blahobytu určitě nežili, ale Josef a Marie si mohli dovolit například každoroční pouť do Jeruzaléma.
Odpovědět na otázku, kdo všechno do Josefovy rodiny patřil, je na základě údajů, které máme k dispozici, téměř nemožné. Jsou tu Ježíšovi „bratři a sestry“, o nichž se v Novém zákoně mluví několikrát, avšak o skutečné pokrevní sourozence se jednat nemuselo. Mohli to být bratranci nebo nějací ještě vzdálenější příbuzní. Někteří vykladači se domnívají, že to byly Josefovy děti z prvního manželství, tedy Ježíšovi nevlastní sourozenci. Toto vysvětlení se zakládá na líčení pozdějšího apokryfu známého jako Protoevangelium Jakubovo, v žádné kanonické knize ho nenajdeme. Zvláštní pozornost věnuje Mariinu manželovi evangelista Matouš, který nám předkládá velmi výstižný, nezapomenutelný Josefův portrét. Matouš líčí, jak Josef, poté co se dověděl, že jeho snoubenka je těhotná, chtěl tuto situaci přesahující jeho chápání vyřešit co možná ohleduplně. Mladé ženě, kterou hluboce miloval, a onomu tajemnému dítěti, jež čekala, nechtěl svou přítomnost vnucovat: „Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít.“
Právě proto, že byl „spravedlivý“ – tedy připraven plnit věrně a radostně Boží vůli – uposlechl Josef zanedlouho Boží slovo, svůj život zasvětil Božímu záměru, který ho zcela přesahoval, a Marii vzal k sobě. Josefova spravedlnost nespočívá v pečlivém dodržování přikázání, je to nikdy nepřestávající hledání Boží vůle a její poslušné přijímání. Touto dokonalou poslušností začíná pro Josefa nový život, jakého se nikdy nenadál: život, v němž se mu postupně vyjeví hluboký smysl jeho manželství a otcovství. Své ženě bude věrným manželem a jejímu dítěti dobrým a zodpovědným otcem.
Jestliže Josef dal podle andělova příkazu synovi, který se Marii narodil, jméno Ježíš, znamená to, že za něho převzal zodpovědnost. Pojmenováním na něj přenesl i svou sociální identitu, a právě díky tomu mohl být Ježíš uznán za potomka Davidova, jímž měl být očekávaný Mesiáš.
Toto dítě tedy Bůh svěřuje Josefově zodpovědnosti a lásce, a tak skrze Josefa poskytuje lidstvu svrchovaný důkaz své věrnosti: Emanuela – „Boha s námi“, jehož příchod předpověděl prorok Izaiáš. To vše je samozřejmě zahaleno Božím tajemstvím, k němuž má člověk přístup jedině vírou. I v ní Josef vyniká, neboť právě díky ní se mu dostalo onoho stručného, ale nedostižného přívlastku „muž spravedlivý“.
V Matoušově evangeliu o Ježíšově dětství vstupuje Josef na scénu vždy jako osoba vyznačující se třemi charakteristickými rysy: je to muž snů, muž poslušný, který bezvýhradně přijímá Boží vůli, a muž, který dokáže „vzít k sobě“, který se umí dobře postarat o ty, kdo jsou mu svěřeni. Když evangelista líčí, jak k Josefovi ve snu promluvil anděl, vypůjčuje si jazyk Starého zákona (vzpomeňme si na sny Josefa Egyptského v první knize Mojžíšově), jímž je vyjádřen náhlý Boží zásah do lidského života.
Josef zároveň přijímá i sen Boží, neboť si dokáže představit, že Bůh je pro spásu svých tvorů schopen učinit cokoli. Tomu napovídá i jméno Ježíš, tedy Spasitel, které dítěti dává. Andělovy příkazy poslechne Josef vždy bez váhání, a jeho pohotovost je v evangeliu doprovázena významuplnými slovy „vzal k sobě“. Poprvé se tento výraz objevuje v závěru vyprávění o snu, ve kterém k němu promluvil anděl: „Udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.“ Další „vzít k sobě“ následuje po andělově příkazu uprchnout s celou rodinou do Egypta a tatáž slova se objevují i po pokynu, aby se z Egypta vrátili. Josef se nám v těchto líčeních jeví jako člověk, který pochopil, že Bůh všechny lidi miluje, a který poznal, že Boží rozhodnutí stát se Emanuelem je míněno naprosto vážně. Právě z tohoto poznání a hlubokého pochopení pramení jeho síla „vzít k sobě“, postarat se o Marii i o dítě.
Jeden detail si v evangeliu zaslouží zvláštní pozornost: když anděl přikazuje Josefovi, aby před Herodem uprchli do Egypta, evangelium zdůrazňuje, že Josef „vstal, vzal v noci dítě i jeho matku a odebral se do Egypta“. Slovo „noc“ zde neoznačuje jen okolnosti překotného útěku, ale poukazuje i na to, že Josef byl s to ihned uposlechnout Božího příkazu, a zahrnuje i symbolický význam, jehož „noc“ na různých místech Bible nabývá. Josef zde vystupuje jako pravý Ježíšův otec, ne ve smyslu biologickém, ale ve smyslu mnohem hlubším: otec je přece ten, kdo střeží, ochraňuje, otvírá cestu. Chceme-li pochopit smysl slov, že Bůh se ujímá naší slabosti, pohleďme na otce.
Josef je otec, který dítě střeží a stará se o ně nejen ve dne, když je všechno snadné, bezpečné a zalité sluncem, ale „bere ho s sebou“ i v noci, když vyvstanou těžkosti a když pochybnosti, nástrahy a hrůza nabývají vrchu. Svou odhodlaností a oddaností poskytuje ochranu láskyplné matce i bezbrannému dítěti. Josef umí putovat nocí a uchovat si přitom v živé paměti jasný den, tedy svůj spravedlivý život v modlitbě a poslušnosti vůči Bohu. Josef ze svých zásad nikdy neslevil, nikdy necouvl, nikdy se neohlížel na vlastní pohodlí a bezpečí, ale vzal k sobě dítě i Marii a stal se tak pro ně živým, viditelným symbolem Boha – dobrého Otce, který se o všechny stará. A právě o takovém Bohu Otci bude Ježíš později mluvit v evangeliu.
V Lukášově evangeliu se o Mariině panenském mateřství mluví přímo při líčení andělova zvěstování v Nazaretě, ale o tom, jak toto tajemství přijal Josef, se evangelista nezmiňuje. Ve vyprávění o cestě do Betléma, kde se Ježíš narodil, je Josef vylíčen jako ten, kdo vzal s sebou svou manželku Marii a za celou situaci přebral zodpovědnost. V dalších vyprávěních z doby Ježíšova dětství nacházíme Josefa vždy hned vedle Marie. Jako její manžel s ní vše sdílí a je jí nablízku při Ježíšově narození, při obřezání, při uvedení do chrámu i při hledání dvanáctiletého Ježíše, jehož pak společně nacházejí v chrámu mezi učenci.
Josefova přítomnost po Mariině boku naznačuje, že si byli velmi blízcí a že se ze všech sil snažili, aby jejich rodina hledala ve všem především Boží vůli a poslouchala Boží zákon. Josef se chová jako správná „hlava rodiny“: nejde mu o to mít v rukou moc, ale chce členům rodiny, která mu byla svěřena, ze všech sil pomáhat, aby naplnili své vlastní poslání. Právě proto Lukáš, jemuž je dobře znám pravý původ Mariina syna, neváhá Josefa dvakrát označit jako „Ježíšova otce“.
Naposled se v evangeliu o Josefovi mluví v souvislosti s nalezením dvanáctiletého Ježíše v chrámu a následným návratem k „normálnímu“ životu v Nazaretě. Při velikonoční pouti do Jeruzaléma musí Josef náhle čelit velmi vážné situaci: s Marií zjišťují, že ve skupině poutníků vracejících se do Galileje Ježíš chybí. Jako každá krize i tato si žádá řešení spočívající v tom, že každý, koho se týká, z ní vyjde dospělejší a zralejší. Na jedné straně je dospívající Ježíš, který se odtrhl od rodičů, na druhé straně jeho otec a matka, kteří s něčím takovým ještě vůbec nepočítali, byť se jmenují Josef a Maria! Evangelista si vůbec nemyslí, že to pro Josefa a Marii bylo snadné: vždyť líčí, že ho s úzkostí hledali tři dny (tento výraz v řečtině označuje i nekonečnou námahu). Josef s Marií jsou zde předobrazem apoštolů, kteří také po Ježíšově smrti tři dny čekali na světlo a na poselství, jež by jim dodalo naději a vyvedlo je z temné noci, do níž je Ježíšova smrt uvrhla.
Nakonec Lukáš obrací čtenářovu pozornost k Ježíšově skrytému životu v Nazaretě, kde byl poslušen svých rodičů. V Nazaretě Ježíš dospěl a získal vzdělání, na němž se Josef jistě významnou měrou podílel. Vyučil Ježíše svému řemeslu, ale také – vzhledem k tomu, že u židů náboženské vzdělání synů náleží otci – mu předal své znalosti Tóry. Vždyť u židů právě otec vede obřady při hlavních náboženských svátcích, při kterých se vždy schází celá rodina. Jako ostatní židovští otcové dbalí Božího zákona i Josef jistě vodil svého syna v sobotu do synagogy a tak Ježíšovi předal tento návyk, jenž je z Lukášova evangelia jasně patrný.
V Nazaretě také Josef z evangelií mizí; v souvislosti s Ježíšovým veřejným působením se o něm evangelia už nezmiňují. Odtud tradice vyvozuje, že Josef zemřel v kruhu své rodiny, v přítomnosti Ježíše a své manželky Marie. Právě proto, jako ten, komu se na cestu do věčnosti dostalo té nejvyšší možné útěchy, se stal patronem umírajících. Josefově nemoci a smrti věnuje zvláštní pozornost křesťanský apokryf z 5. století známý jako Příběh tesaře Josefa.
obrázek 1 - Guercino (1591–1666), Svatý Josef s ratolestí, Galleria Palatina, Florencie. Podle legendy rozkvetla ze všech ratolestí přinesených do chrámu pouze ta Josefova, a to byl Boží pokyn, že si má vzít za manželku Marii.
obrázek 2 - Duccio di Buoninsegna (1255-1318), Útěk do Egypta, výjev z predely oltáře s Trůnící Madonou (zvanou Maestà), Museo dell’Opera Metropolitana, Siena.
obrázek 3 - Svatý Josef, polychromovaná dřevěná socha, 14. století, Museo di Fabriano.
text a obrázky převzaty z knihy: Svatí na každý den - 1. svazek, Svatý Josef, Gianfranco Ravasi
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému
aktuality
30.11.2024
Kardinál Tomášek - legenda církve v době komunistického režimu
Hrdinou se člověk nerodí, ale stává
Jaroslav Šebek
21.10.2024
Spiritualita připodobnění Bohu v západním křesťanství
Proměna člověka v Kristu
Jaroslav Vokoun