čtenářský koutek

Odpuštění je energie, která nám umožňuje obnovit se

8.5.2021

Téměř v každém lidském prostředí (včetně církví)
se pomstychtivost chová jako rakovina
a pomalu rozežírá vztahy.
Rozhodnutí neodpustit vede jen ke hněvu a zoufalství.

***

Dovolte mi jednu otázku. Co nejhoršího jste kdy provedli? Jaký je váš největší hřích? Čeho nejvíc litujete? Ke komu jste se zachovali nanejvýš necitlivě nebo krutě? Zkrátka: Za co se nejvíce stydíte?

A zadruhé, a to je důležitější: Věříte, že Bůh vám tento hřích může odpustit? Věříte i tomu, že Bůh odpouští také ostatním jejich hříchy? A nakonec: Odpouštíte druhým lidem jejich hříchy proti vám, i když jsou sebevětší?

Vím, že je toho k přemýšlení hodně. Tyto otázky ovšem představují jádro křesťanského poselství. A jsou také jádrem evangelijního úryvku, kterému se někdy říká Snídaně na břehu. Třebaže se tato událost nedaleko Galilejského moře často chápe jako okamžik, kdy Ježíš Petra pověřil pastýřskou službou, je to také barvitý příběh o síle odpuštění.

Zde je tedy náš poslední úryvek, k jehož četbě bych vás chtěl pozvat – je z Janova evangelia (21,1–19):

Potom se Ježíš znovu zjevil svým učedníkům, a to u Tiberiadského moře. Zjevil se takto: Byli pohromadě Šimon Petr, Tomáš zvaný Blíženec, Natanael z galilejské Kány, synové Zebedeovi a ještě jiní dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: „Půjdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Vyšli tedy a vstoupili na loď, ale tu noc nic nechytili.

Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš se jich zeptal: „Dítky, nemáte něco k jídlu?“ Odpověděli mu: „Nemáme.“ On jim řekl: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete.“ Hodili ji tedy, a nemohli ji už ani utáhnout pro množství ryb. Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „Pán je to!“ Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil přes sebe svrchní šaty ‒ byl totiž oblečen jen nalehko ‒ a skočil do moře. Ostatní učedníci dojeli s lodí ‒ nebyli od země daleko, jen tak asi dvě stě loket, a táhli síť s rybami.

Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm položenou rybu a vedle chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste několik ryb, které jste právě chytili.“ Šimon Petr vystoupil a táhl na zem síť plnou velkých ryb, bylo jich sto třiapadesát. A přesto, že jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš je vyzval: „Pojďte snídat!“ Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu. To bylo už potřetí, co se Ježíš zjevil učedníkům po svém zmrtvýchvstání.

Když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé beránky.“ Podruhé se ho zeptal: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě miluji.“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce.“ Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, miluješ mě?“ Petr se zarmoutil, že se ho potřetí zeptal: „Miluješ mě?“, a odpověděl mu: „Pane, ty víš všechno ‒ ty víš, že tě miluji!“ Ježíš mu řekl: „Pas moje ovce! Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš.“ To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: „Následuj mě!“

Zamyšlení

V poslední kapitole Janova evangelia se zmrtvýchvstalý Kristus zjevuje učedníkům u Galilejského moře. Příběh, který jste právě dočetli, je jedním z Ježíšových posledních zjevení poté, co vstal z mrtvých. Učedníci jsou nejen překvapeni, když ho uvidí, a dokonce ho nepoznávají, ale navíc se už také stihli vrátit ke svému dřívějšímu povolání.

Rybáři se zkrátka po událostech kolem ukřižování zdají být demoralizovaní a vracejí se zpět k rybářským lodím. Jak často se to děje také nám! I poté, co jsme prožili zkušenost s Bohem, se vracíme ke starým způsobům. Zkrátka pochybujeme. Oni navíc při nočním rybolovu nic nechytili. Symbolicky se tu říká, že učedníci, kteří byli povoláni být rybáři lidí, bez Ježíše nic nedokážou.

Za úsvitu se na břehu objevuje Ježíš. Připravuje lehčí snídani a vybízí je, aby znovu spustili sítě. A když tak učiní, mají je (už zase) plné až k prasknutí a poznávají, kdo Ježíš skutečně je. A Petr v nadšení skáče do moře, aby Ježíše přivítal.

Připomeňme si, že je to tentýž Petr, který Ježíše před ukřižováním zapřel. Jiný člověk by se teď hroutil hrůzou nebo hanbou. Ale Petr v Ježíšově přítomnosti instinktivně tuší, že mu bylo odpuštěno. Je to lidská a slibná reakce – vidí Ježíše a má radost. Jaksi instinktivně chápe Ježíšovu schopnost odpouštět.

To je jeden význam oné trojí otázky, kterou Ježíš Petrovi klade. „Miluješ mě?“ ptá se ho třikrát. A Petr třikrát odpovídá ano, a tak vyvažuje své trojnásobné zapření Ježíše před ukřižováním (Jan 18,15–27).

U jídla pak Ježíš Petrovi veřejně nabízí příležitost, aby si znovu vybudoval dřívější pozici, usmířil se s Bohem i se společenstvím a láskou projevil pokání. Nádherným gestem dává Ježíš Petrovi příležitost vše napravit, aniž by žádal omluvu. Ta není nutná, protože Ježíš už mu odpustil a ví, že se Petr kaje.

Navíc ho vyzývá, aby potvrdil své vyznání lásky tím, že bude pást Ježíšovy ovce, tedy vést společenství křesťanů. Ustanovuje Petra pastýřem, což je spojeno se službou a také ochotou položit život.

Odpuštění se tedy pojí s láskou. Ježíš odpouští Petrovi, který ho zapřel, protože ho miluje. A odpouští mu úplně, čímž zachází mnohem dál, než se čekalo: jde až tak daleko, že ho jmenuje hlavou církve. V reakci na to Petr později z lásky položí za Ježíše svůj život.

Ježíšovo odpuštění nám ukazuje lásku bez hranic. Ukazuje nám Boží lásku, protože ukazuje samotnou Boží povahu – bez omezení, bez podmínek, radikální.

Snídaně na břehu tak odhaluje i Petrovu ochotu následovat Ježíše až do konce. Na začátku evangelijního příběhu Ježíš pozval Petra: „Pojď za mnou.“ Tento příběh, který se objevuje na samém začátku evangelia, ukazuje Petra, který opustil všechno, aby následoval Ježíše. Nyní, na konci evangelia, Ježíš Petra znovu vybízí, aby ho následoval – i tam, kam možná nebude chtít.

Tento důraz, který úryvek popisující snídani u moře klade na odpuštění, není dnes o nic méně důležitý, protože jak schopnost odpouštět, tak schopnost odpuštění přijímat jsou absolutními požadavky křesťanského života. Naopak odmítat odpustit nevyhnutelně vede k duchovní smrti. Možná znáte lidi, jejichž manželství ztroskotalo, protože jeden nebo i oba partneři odmítli druhému odpustit. Téměř v každém lidském prostředí (včetně církví) se pomstychtivost chová jako rakovina a pomalu rozežírá vztahy. Rozhodnutí neodpustit vede jen ke hněvu, pomstychtivosti a zoufalství.

V křesťanském pohledu na svět jsme povoláni odpustit všem, od spolupracovníků, kteří s námi jen nejednají zrovna v rukavičkách, až po masové vrahy. Zní to příliš radikálně? Ono to radikální je. Právě to je radikální povaha evangelia. Je to radikální étos křesťanství i radikální postoj samotného Ježíše – ten ostatně člověka, který ho zapřel, učinil hlavou církve, a z kříže Boha prosil, aby odpustil jeho katům.

Evangelium od Tiberiadského moře je evangeliem odpuštění. Ježíš nám ukazuje, že odpuštění vede k novému životu, že je spojeno s láskou a že je hluboce osvobozující. Odpuštění je životodárná síla, která smiřuje a sjednocuje. Je to dar jak pro toho, kdo odpouští (protože dává svobodu od nenávisti), tak pro toho, kdo potřebuje odpuštění (protože odpuštění skýtá svobodu od viny). Ježíš stojící u Galilejského moře tento dar odpuštění ztělesňuje.

Odpuštění je síla, která Petrovi umožňuje při pouhém zaslechnutí Ježíšova hlasu radostně skočit do vody. Je to síla, která mu propůjčí hlas, aby svědčil o své víře ve zmrtvýchvstalého Krista. A je to energie, která nám umožňuje obnovit se jako učedníci a reagovat na hlas Ježíše, který nám – stejně jako před lety učedníkům u Galilejského moře – říká: „Pojďte za mnou.“