čtenářský koutek

Pozadí nečekaného odstoupení papeže Benedikta XVI.(11.2.2013)

4.2.2024

Benedikt měl původně v plánu oznámit svou abdikaci v závěru vánoční audience pro římskou kurii, která se toho roku měla konat 21. prosince, a za poslední den svého pontifikátu stanovil 25. leden 2013, svátek obrácení svatého Pavla. Tak mi to v polovině října oznámil, a já mu odpověděl: „Svatý otče, dovolte mi poznámku: Pokud to tak uděláte, tento rok nebudou žádné Vánoce, ani ve Vatikánu, ani nikde jinde. Bude to, jako by kvetoucí zahradu přikryla vrstva ledu.“ 11. října 2012, v den padesátého výročí zahájení II. vatikánského koncilu, začínal Rok víry, který měl končit 24. listopadu 2013. Při té příležitosti papež Benedikt začal psát encykliku o víře. Kromě toho v té době pracoval na korekturách své knihy o Ježíšově dětství, která měla vyjít 16. listopadu 2012. Když jsme se s kardinálem Bertonem bavili o jejím obsahu, došli jsme společně k závěru, že jsme ho sice ve věci abdikace nedokázali přemluvit – ačkoli jsme podnikli všechno možné –, ale že se chceme přinejmenším pokusit přimět ho, aby odložil rozhodnutí na následující rok. Benedikt chápal naše důvody a nakonec se rozhodl pro 11. února, kdy se ve Vatikánu slaví den uzavření Lateránských úmluv mezi Itálií a Svatým stolcem.

Na tento den se plánovala takzvaná „bílá“ konzistoř pro ohlášení několika svatořečení (na rozdíl od „červené“ konzistoře, ve které jsou kreováni noví kardinálové). Navíc to byla památka Panny Marie Lurdské a na poutním místě Altötting, které papeži nesmírně leželo na srdci, se slavil světový den nemocných: papež tak vyjádřil i svou duchovní blízkost s těmi, kdo – jak to vyjádřil v poselství k této příležitosti – kvůli své nemoci a utrpení prožívají „těžký čas zkoušky“ a s jejichž útrapami se papež duchovním způsobem spojuje.

Tento okamžik církevního roku byl opravdu šťastnou volbou, protož dva dny nato byla Popeleční středa. Papeži to poskytlo příležitost připomenout v jeho poslední veřejně sloužené mši znovu to, co bylo ústředním bodem jeho poselství: to, na čem v životě církve nejvíce záleží, je obrátit se k Ježíši Kristu a věřit v jeho zmrtvýchvstání, protože bez toho by křesťanství postrádalo smysl. Nakonec měly proběhnout od 15. do 23. února postní exercicie pro římskou kurii: jakási „nárazníková zóna“ či „digestivum“ pro snazší zpracování té novinky. Exercičním kazatelem měl být kardinál Gianfranco Ravasi, a bylo dohodnuto, že i on by měl být včas informován, tak aby si mohl připravit jednotlivá rozjímání odpovídající mimořádným okolnostem.

V posledním týdnu před abdikací Benedikt informoval příslušníky papežské domácnosti. 5. února přijal svého druhého tajemníka Dona Xuereba, který ten okamžik následně vylíčil v jednom mediálním rozhovoru: „Papež Benedikt si mě zavolal do pracovny, poprosil, abych se posadil, a sdělil mi své závažné rozhodnutí abdikovat. Jenom o vlásek jsem se zdržel nutkavé otázky: ‘A nechcete si to ještě rozmyslet?’ Ale naštěstí jsem udržel jazyk za zuby, protože jsem byl přesvědčen, že se dlouho modlil.“ Téhož dne to také osobně sdělil sestře Birgit; ostatním memores to oznámil 7. února: Všichny byli samozřejmě hluboce pohnuti.

Mezi několik málo těch, kterým to bylo oznámeno, patřili – samozřejmě kromě jeho bratra Georga – ceremonář pro papežské liturgické slavnosti Mons. Guido Marini a vedoucí tiskové kanceláře Svatého stolce P. Federico Lombardi. Oběma tu zprávu sdělil kardinál Bertone, tak aby Mons. Marini mohl dobře vést obřady konzistoře a aby se P. Lombardi mohl dobře připravit na předvídatelný nápor novinářů.

Samozřejmě byl osobě informován i děkan kardinálského kolegia kardinál Angelo Sodano: Papež se s ním setkal 8. února mezi čtyřma očima a osobně mu sdělil své rozhodnutí. Zcela jinak, než mnozí novináři předpokládali, vyzněl text, který děkan přednesl v Sala Clementina v reakci na oznámení abdikace. Text nebyl s Benediktem konzultován (a už vůbec nevyšel z papežova pera): Sodano neměl ve zvyku dávat své promluvy někomu předem číst. Ostatně Ratzinger se choval v roli děkana kardinálského kolegia vůči Janu Pavlu II. úplně stejně.

Koncem ledna začal Benedikt pracovat na textu, který chtěl přečíst v konzistoři. Rozhodnutí napsat jej latinsky bylo pochopitelné, vždyť latina byla od nepaměti jazykem úředních dokumentů katolické církve. 7. února měl papež své prohlášení o abdikaci hotové. Osobně jsem je zanesl kardinálu Bertonemu do bytu, a tam jsme kardinál, koordinátor státního sekretariátu Mons. Giampiero Gloder zodpovědný za konečnou redakci papežských textů a já text společně pročetli, provedli drobné pravopisné korektury a navrhli pár právnických upřesnění, takže byl text v neděli 10. února v konečném znění hotov; nato byly zhotoveny překlady do italštiny, francouzštiny, angličtiny, němčiny, španělštiny, portugalštiny a polštiny.

Text byl vypracován v maximální diskrétnosti, práce na něm se ujalo jen několik málo osob. Jde-li o to přečíst texty v cizích jazycích a rozumět i tomu, co je psáno mezi řádky, samozřejmě jsou užitečné jazykové znalosti. Schopnost psát přímo v cizím jazyce však nebývá vždy dokonale rozvinutá – zvlášť není-li jazyka pravidelně užíváno. Proto při pokusu uvést latinský text do harmonického plynutí zůstala bez povšimnutí jedna chybná koncovka: Ve větě „declaro me ministerio Episcopi Romae, Successoris Sancti Petri, mihi per manus cardinalium die 19 aprilis MMV commissum renuntiare“ („prohlašují já /…/, že se vzdávám úřadu biskupa Říma, nástupce Petrova, který mi byl svěřen z rukou kardinálů 19. dubna 2005“) by mělo participium commissum, vztahující se k dativu ministerio, správně znít commisso.

Kromě toho se objevily v první verzi zveřejněné tiskovou kanceláří dvě tiskové chyby, které byly 11. února po poledni stejně jako výše zmíněná přehlédnutá chyba rychle opraveny: šlo o pro Ecclesiae vitae namísto pro Ecclesiae vita („Pro život církve“) a hora 29 namísto hora 20. Na archu, který držel Benedikt v rukou, ale tyto chyby nebyly, protože, jak je patrno z videonahrávky, obě místa byla přednesena správně.

A skutečně existovala podepsaná abdikační listina, kterou Benedikt napsal na základě prohlášení sepsaných Pavlem VI. a Janem Pavlem II. (jak známo, kardinál Ratzinger se v dubnu 2002 vyjádřil do mnichovských církevních novin a týdeníku arcibiskupství Mnichov-Freising: „Kdyby papež (Jan Pavel II.) zjistil, že už to dál opravdu nejde, jistě by abdikoval“). Roku 2006 Benedikt podepsal prohlášení pro případ, že by už nebyl tělesně či duševně schopen vykonávat papežský úřad, kde předjímal svou vůli abdikovat a také uděloval svolení uveřejnit k danému okamžiku text s prohlášením o uprázdnění apoštolského stolce a o zahájení procesu volby následovníka v papežském úřadu.

Tehdy mu byl podnětem dopis jednoho spřáteleného lékaře, který ho upozornil na zdravotní problémy a nebezpečí možné trombózy a vnukl mu myšlenku, že by bylo zodpovědné vydat v tomto ohledu výslovné pokyny. Také v tomto případě Benedikt osobně napsal text dokumentu a poprosil kardinála Juliána Herranze – emeritního předsedu Papežské rady pro právní texty –, aby přezkoumal obsah co do formální a právní správnosti a případně jej opravil. Jedna kopie, kterou Herranz sám uchovával a Benediktovi roku 2013 vrátil, se dnes nachází v archivu státního sekretariátu.

Benedikt si výslovně přál časový odstup mezi dnem oznámení a koncem pontifikátu, protože pokládal za podstatné, aby kardinálové měli určitou přestávku, ve které by se mohli připravit. Chcete-li, šlo o určitý psychologický pandán k tomu, co v dřívějších případech znamenala doba papežova umírání a novendiali, tedy devítidenní smutek po papežově smrti a pohřbu, kdy ve vatikánské bazilice probíhaly smuteční slavnosti. Kromě toho bylo nutné předložit text motu proprio Normas nonnullas před zveřejněním k prozkoumání Papežské radě pro právní texty a státnímu sekretariátu, protože obsahoval několik změn oproti normám obsaženým v apoštolské konstituci Universi Dominici gregis týkající se volby papeže. Dokument nemohl být vyhlášen dříve, protože by to okamžitě vzbudilo zvědavost v nepravý čas....

11. února 2013 jsem se probudil, po noci poněkud neklidné vlivem napětí, s vědomím, že se mám stát svědkem historické události. Benedikt XVI. byl naopak zcela klidný, jak jsem mohl pozorovat při přípravě na mši svatou v kapli. Samozřejmě mu tu a tam přelétl po tváři zvláštní výraz, když pomyslel na to, co se má zanedlouho stát. Ale jasně jsem si uvědomoval, že jakmile se jednou propracoval k rozhodnutí, měl jasno a měl v sobě pokoj....

Z knížky: