Abychom se nechali vést Božím Duchem, potřebujeme…

12.5.2024

Vnuknutí Ducha nemůžeme přijmout,
pokud jsme nepružní,
připoutaní ke svému vlastnictví,
ke svým pojetím
a představám.

Abychom se mohli nechat vést Božím Duchem, potřebujeme velkou vnímavost a pružnost, kterých se postupně nabývá uplatňováním odpoutanosti. Snažme se nelpět na ničem ani hmotně, ani citově, dokonce ani duchovně. Ne tak, že bychom „na všechno kašlali“ nebo byli ke všemu lhostejní, ani ve smyslu nějaké násilné askeze, jíž bychom se snažili zbavit všeho, co utváří náš život; to od nás Pán obvykle nežádá.

Je ale třeba udržet si odpoutané srdce, uchovat si vzhledem ke všemu jistou svobodu, odstup, vnitřní zdrženlivost, díky nimž, když nám bude nějaká věc (zvyk, vztah, osobní plán) znemožněna, z toho neuděláme drama. Tuto odpoutanost uplatňujme ve všech aspektech svého života. Oblast hmotná bezpochyby není tou nejdůležitější. V duchovním růstu nám někdy daleko víc brání připoutanost k našim vlastním představám a pojetím. Poslechněme si radu jednoho františkána ze šestnáctého století:

„Ať je vaše vůle vždy připravená na každou možnost
a vaše srdce ať není ničím spoutané.
Když vyslovujete nějakou touhu,
dělejte to tak, abyste se v případě neúspěchu
ani v nejmenším netrápili,
ale udrželi svého ducha stejně pokojného,
jako kdybyste po ničem netoužili.
Pravá svoboda totiž spočívá v tom,
že se na nic nevážeme.
Takto odpoutanou chce mít Bůh vaši duši,
aby v ní mohl konat své veliké zázraky.“ (Juan de Bonilla)

Lpění na své vlastní „moudrosti“, i když si stanovuje cíle, které jsou samy o sobě skvělé, je pro poslušnost Duchu Svatému asi nejhorší překážkou. Je to překážka o to závažnější, že na své vůli lpíme často nevědomky. Ospravedlňujeme svou tvrdohlavost, aniž bychom si uvědomili, že způsob našeho jednání nemusí odpovídat Božím záměrům.

V žádné etapě své duchovní cesty nebudeme zproštěni nutnosti odpoutávat se od svých představ, jakkoli dobře míněných.

Z knihy:

Ve škole Ducha Svatého
Jacques Philippe