Boj proti obrovi. Dvě důležité příhody z dětství sv. Pia z Pietrelciny

Dvě důležité příhody z dětství sv. Pia z Pietrelciny (23.9.)

21.9.2024

Dvěma příhodám z dětství přičítal otec Pio vždycky zvláštní důležitost, proto se k nim často vracel se svými duchovními vůdci. K oběma došlo asi v jeho patnácti letech, krátce před rokem 1903, kdy vstoupil ke kapucínům. Obě příhody měly velký význam pro průběh otcova života.

První událost známe dobře, poněvadž ji otec Pio často vyprávěl. Napsal o ní i svému duchovnímu vůdci otci Augustinovi a z tohoto pramene zde čerpáme.

„Pojď se mnou, protože je třeba, abys bojoval jako statečný válečník.“

Jde o jisté vidění. Mladík viděl vedle sebe zářícího, nádherného muže, který ho vyzval: „Pojď se mnou, protože je třeba, abys bojoval jako statečný válečník.“ Doprovodil ho na ohromné prostranství, kde se ocitl mezi dvěma řadami lidí: na jedné straně byli lidé velmi krásní, oblečení v bílých šatech. Na druhé straně byly osoby strašného vzezření, černě oblečené, takže vypadaly jako temné stíny. Najednou František spatřil, jak proti němu jde hrozný muž, nesmírně vysoký, který se čelem dotýkal mraků.

Zářivá postava jinocha pobídla, aby se dal s oním obrem do boje. František prosil, aby byl zápasu ušetřen, ale uslyšel: „Marně se vzpíráš. Musíš se s ním utkat. Vzmuž se, pusť se do boje s důvěrou a statečně bojuj. Já ti budu nablízku, budu ti pomáhat a nedopustím, aby tě porazil.“

Mnoho velmi ošklivých postav, které s řevem, s nadávkami
a s ohlušujícím křikem prchaly pryč

Střetnutí bylo hrozné, ale s pomocí oné zářivé bytosti byl obr přemožen a zahnán na útěk. Za ním se táhlo množství velmi ošklivých postav, které s řevem, s nadávkami a s ohlušujícím křikem prchaly pryč. Naopak druhý zástup propukl v jásot a chválu zářivé bytosti, která pomohla Františkovi v nerovném zápasu. V této chvíli vložila ona bytost Františkovi na hlavu nepopsatelně krásnou korunu. Potom mu ji odňala a řekla: „Mám pro tebe schovanou jinou, ještě krásnější korunu, budeš-li bojovat proti onomu obru. On na tebe bude útočit stále znovu, ale ty bojuj beze strachu. Já ti budu stále nablízku, abys ho vždycky dokázal srazit na kolena.“

Otec Pio bojoval s ďáblem po celý svůj život. Ten ho napadal a snažil se mu bránit v zachraňování duší. Často šlo o zápas vnitřní, ale někdy zakoušel i vnější útoky. A když nakonec bratři přispěchali a našli ho unaveného a vyčerpaného, plného podlitin a ran, on jen vyznával: „Díky nebeské pomoci jsem vždycky zvítězil.“ Tato epizoda byla významným předznamenáním celého života otce Pia.

„Převeliké poslání, známé jen Tobě a mně“

Neméně důležitá je i jiná příhoda, ke které došlo brzy nato, stále ještě před vstupem mladého Františka ke kapucínům. Těžko se o ní mluví, protože v tomto ohledu byl otec velmi zdrženlivý. Řekl a napsal mnohokrát to podstatné, totiž že mu bylo dáno velice závažné poslání. Ale nikdy o něm nechtěl říci nic přesnějšího. „Převeliké poslání, známé jen Tobě a mně,“ napsal v jedné osobní modlitbě. Snadno si domyslíme, že mu bylo odhaleno něco specifického o jeho budoucím apoštolátu. Vyvozuji to z jistých náznaků, například z toho, jak naléhavě žádal představené, aby byl připuštěn ke službě zpovídání.

Díváme-li se dnes na průběh jeho života a na množství dobra, které po sobě zanechal ve světovém měřítku, můžeme potvrdit, že opravdu naplnil „převeliké poslání“. Ale netušíme, co všechno mu o tom bylo zjeveno, když byl ještě chlapcem.

Obě vidění hluboce poznamenala jeho život. V jeho bojích se satanem se bude stále opakovat ono střetnutí s obrem a stále bude mít před očima „převeliké poslání“, které mu Pán ukázal. Vzpomínka na ně ho bude podpírat v tvrdých bojích jeho dlouhého života, jak v krutých mukách, jimiž byla stigmata, tak ještě víc při veřejných pomluvách a církevních trestech. Všechno bude obětovat Pánu v rámci naplňování svého poslání. V tom bude spočívat tajemství jeho neotřesitelného klidu.

Neboj se, když zuří bouře.

Realismus a naděje. Následující slova napsal svým dvěma duchovním dcerám, Marii G. a Raffaele C.:

„Neboj se, když zuří bouře, protože lodička tvého ducha se nikdy nepotopí. Nebesa a země se mění, ale nemění se Boží slovo, které nás ujišťuje, že kdo je poslušný, zvítězí. Navždy zůstane napsáno nesmazatelnými písmeny v knize života: ‘Já trvám navěky.’“ (Ep. III)

„Vždycky mějme před očima, že na zemi je bojiště, korunu obdržíme až v ráji; zde je místo zkoušky, odměnu dostaneme až tam nahoře; zde jsme ve vyhnanství, zatímco naší pravou vlastí je nebe, po němž musíme ustavičně toužit. Dokud jsme tedy na cestě, mějme živou víru, pevnou naději a vroucí lásku, abychom tam jednou mohli přebývat osobně, až se Bohu zalíbí.“ (Ep. III)

Z (rozebrané) knihy: Gabriele Amorth, Otec Pio