Matka Tereza a AIDS

3.9.2024

Počátkem osmdesátých let dvacátého století byla objevena nová smrtelná nemoc – virus HIV způsobující nemoc AIDS. První případy byly zaznamenány mezi homosexuály v USA v roce 1981. Brzy se ukázalo, že kromě homosexuálů jsou nákazou tímto virem ohroženy i jiné skupiny, zvláště narkomani, kteří si drogu píchají do žil, jejich sexuální partneři a ti narkomani, kteří si vzájemně půjčují jehly. O nemoci panovalo mnoho předsudků. Hodně lidí se obávalo, že ji lze chytit ze záchodových sedátek, ručníků a hrníčků, kterých se dotkli nakažení. Jisté skupiny v církvi nemoc s oblibou vnímaly jako Boží trest pro homosexuály. Co si sama Matka Tereza o nemoci, která byla – alespoň na Západě – často spojována se sexuálními praktikami, jež jsou podle učení katolické církve nepřirozené, nevíme. Není však od věci předpokládat, že na duchovní úrovni s největší pravděpodobností nemoc vnímala jako důsledek života ve světě, který opouští Boha. Když navštívila Sing Sing, věznici s nejvyšší ochranou vybudovanou na břehu řeky Hudson nedaleko New Yorku, seznámila se tam s Antoniem Riverou, Jimmym Matosem a Darylem Monsettem, třemi muži obviněnými z těžkých zločinů. Všichni tou dobou umírali na AIDS. Matka Tereza se o zničujícím dopadu HIV poprvé dozvěděla v červnu 1985, když navštívila pacienty univerzitní nemocnice George Washingtona ve Washingtonu D. C.

Matka Tereza okamžitě zavolala guvernérovi státu New York Mariovi Cuomovi a požádala ho, aby byli tito muži převezeni do nemocnice, kde by se jim dostalo lepší péče. Ačkoliv už jiné žádosti ve prospěch těchto vězňů zamítl, její žádosti vyhověl. Možná se obával, že kdyby odmítl žádost nositelky Nobelovy ceny míru, která byla považována za žijící světici, značně by to ohrozilo jeho politickou důvěryhodnost. Během dvaceti čtyř hodin byli muži převezeni do nemocnice na Manhattanu.

Když měla Matka Tereza nějaký nápad, okamžitě se ho snažila realizovat. Návštěva v univerzitní nemocnici George Washingtona a setkání s třemi vězni ji utvrdilo v přesvědčení, že nemocní AIDS potřebují právě ten druh láskyplné péče a podpory, které podle ní můžou poskytovat právě její sestry. Jestli se nemoc AIDS skutečně měla stát novým malomocenstvím Západu, jak někteří tvrdili, pak chtěla začít pečovat o ty, kteří byli zavrženi, stejně jako to dělala u kalkatských malomocných.

Na Štědrý večer 1985 otevřela v bývalé faře v Greenwich Village v centru Manhattanu hospic pro nemocné AIDS nazvaný Gift of Love (Dar lásky), který poskytoval ubytování čtrnácti mužům. Příštího roku, když ji pozval arcibiskup James Hickey, otevřela druhý hospic pro nemocné AIDS v bývalém klášteře na zeleném středostavovském předměstí na severovýchodě Washingtonu D. C. Představitelé arcidiecéze zdůrazňovali, že domov Misionářek lásky bude v první řadě sídlem řeholní komunity, nikoliv lékařským zařízením. Na rozdíl od Greenwich Village však musela Matka Tereza čelit silnému odporu některých tamějších obyvatel, kterým se její plán nelíbil. Kathryn Spinková ve své knize Mother Teresa: An Authorized Biography tvrdí, že někteří obyvatelé se obávali, že se AIDS může přenášet vzduchem. „Jeden obyvatel dokonce projevil obavy, že by z odpadků mohl vypadnout použitý papírový kapesník, ten by mohl vítr zavát na jeho zahradu, tam by ho mohla zvednout jeho dcera a nakazila by se AIDS.“ Objevovaly se další námitky – např. že by hospic mohl snížit ceny nemovitostí. A měli v něm bydlet homosexuálové.

Projekt hospice však podporovaly některé vlivné osobnosti jako např. hlavní mluvčí americké federální vlády v záležitostech zdraví veřejnosti, ředitel Národního institutu pro infekční nemoci a jezuity provozované zdravotní středisko Georgetown University Medical Center. Hospic „Gift of Love“ získal z lokálních nemocnic první pacienty v listopadu.

Když Matka Tereza mluvila o práci s pacienty nakaženými virem HIV, řekla: „Nejsme tu od toho, abychom tyto lidi soudili, abychom rozhodovali o vině. Naším posláním je jim pomoci, učinit dny, kdy umírají, snesitelnějšími.“

Těm, kteří tvrdili, že práci, již dělají její sestry, může dělat stát, jednou Matka Tereza řekla: „Stát může poskytovat mnoho věcí – kromě něžné lásky a péče. A nejen to. My nejsme sociální pracovnice, protože se opravdově snažíme být kontemplativními sestrami v samém srdci světa a protože bereme Krista za slovo. On řekl: ‘Pro mě jste to udělali.’ A tak se ho dotýkáme dvacet čtyři hodin denně.“

Matce Tereze mělo být brzy sedmdesát pět let. Proto sestrám napsala, aby si zvolily některou jinou sestru za generální představenou. Chtěla být, jak psala, jen „prostou sestrou“. Jejímu přání ale nebylo vyhověno a Matka Tereza byla zvolena znovu.

Ani její věk nerozptýlil pocit, že je Bohu vzdálená. Otci Albertovi Huartovi, belgickému jezuitovi, který vedl duchovní obnovu před generální kapitulou, napsala, že je sice schopná mluvit k sestrám a jiným lidem o Boží lásce, sama se však cítí od Boha odříznutá. Byl to rozpor, který stále ještě nedokázala plně přijmout.

Na řešení nakonec přišel někdo jiný, kdo bojoval s Bohem. V roce 1982 byl ve věku sedmdesáti devíti let Malcolm Muggeridge přijat do katolické církve. Popisoval to jako „návrat domů“. Napsal: „Mám za to, že v našem duchovním životě probíhá jakýsi podzemní proces, díky kterému po letech pochybností a nejistoty najednou přijde rozjasnění a jistota a jako onen slepý muž, kterému byl navrácen zrak, říkáme: ‘Jedno vím – byl jsem slepý a nyní vidím.’“

Z knihy