Milovat někoho blízkého

11.6.2024

znamená přijmout,
že ho nikdy plně nepochopím,
být ochoten se změnit, a tedy trpět,
vzdát se něčeho pro něj.
(Chiara Petrillo zemřela na rakovinu ve věku 28 let 13.6.2012).

Jsme lidmi, abychom milovali.
Narodili jsme se pro věčnost,
abychom už nikdy
nezemřeli.

Nejdůležitější cíl života je být milován.
Není důležité něco udělat,
ale narodit se a nechat se milovat.
Smyslem života je objevit,
že jsme milovanými dětmi Boha.
To je to, co nám dává pokoj.

Boha je třeba milovat víc
než svoji ženu nebo muže.
Jestliže totiž hledáš útěchu
jen v lásce k někomu,
kdo ti je blízko,
jsi na špatné cestě.
Protože plnou útěchu
ti může dát jen Bůh.
A pokud On chce,
může ti ji dát
skrze někoho.

Milovat někoho blízkého
znamená přijmout,
že ho nikdy plně nepochopím,
být ochoten se změnit, a tedy trpět,
vzdát se něčeho pro něj.

Je třeba si stále připomínat,
že opakem lásky není nenávist,
ale vlastnění…
Nejsme totiž lidmi jen pro to,
abychom dosáhli úspěchu v práci,
vlastnili pěkný dům,
dobré zdraví nebo pověst.
Nebo abychom "vlastnili" někoho jiného.

A jak je možné projít cestu
těžkých životních zkoušek,
které v životě přicházejí?

Žít svůj autentický příběh.
Důvěřovat Ježíši,
který říká, neboj se!
Stát se Božími dětmi,
kterými ve skutečnosti již jsme.
Jen o tom moc nevíme.

My dva jsme přese všechno, co nás potkalo těžkého, zjistili, že Bůh nás nikdy nezklamal.

***

Autorka těchto citátů Chiara Corbellová Petrillová zemřela v 28 letech na rakovinu jazyka. Nevyléčitelný nádor jí lékaři objevili v pátém měsíci těhotenství, kdy se těšila na narození svého syna Francesca. Pro ni a manžela Enrica to bylo už třetí dítě, které čekali, ale první, které se mělo narodit živé a zdravé. První dvě děti zemřely krátce po narození.

Příběh, kde nedojde k zázraku uzdravení, ale kde oba manželé zažijí víc než zázrak: pokoj shůry, radost z Boží blízkosti, která rozšiřuje srdce a dodává naději uprostřed bouře.

Příběh, který zblízka sledovali a o němž vydali svědectví jejich přátelé, rodinní příslušníci i členové církevních společenství, kteří se za ně modlili.
Příběh Chiary, Enrica a jejich syna Francesca (i obou sourozenců v nebi) již zasáhl tisíce lidí v Itálii i jinde. Vypráví o utrpení, a přitom je silným svědectvím o lásce, kterou „neuhasí ani velké vody“.

Z knihy: