Může souviset ekologie s Duchem Svatým?

15.5.2024

Ve vyznání víry říkáme: „Věřím v Ducha Svatého, Pána a dárce života.“ Asi málokterý křesťan si tato slova Kréda spojí s ekologickou problematikou. A přece právě zde se ve slovech křesťanského vyznání víry zjevně rozkrývá univerzální rozměr, spojující křesťana se vším živým. Kniha Moudrosti říká, že „Duch Hospodinův naplňuje zemi; on, jenž všemu dává řád, zná každou myšlenku“. Duch Tvůrce je hybnou silou evoluční historie vesmíru. Za veškerým stvořením a životem stojí Duch Tvůrce. Příroda, vesmír, vše je naplněno Duchem a otevřeno jeho působení a také křesťan má být otevřen tomuto působení, nemá se uzavírat do sebe, ale být schopen vidět a ve víře prožívat skutečnosti neustále nové.

Občas se setkávám s křesťany, jejichž duchovní život jaksi ustrnul na dodržování toho, co si o víře, morálce a zbožnosti zafixovali kdysi při výchově. Nebo někteří lpějí na tom, že všechno musí zůstat při starém, jako by se báli vykročit v oblasti duchovního světa na neprobádanou půdu. Člověk víry, nebo jak říkáme duchovní člověk, by měl vypadat přesně opačně. Duch je dynamická a životodárná moc Boží, naplňuje vesmír, je přítomen v každém díle stvoření každého okamžiku evoluční historie. Je nevyčerpatelný, a proto je schopen tvořit věci stále nové. Evoluce je jeho neustále naplňované dílo. Duch je příčinou nejen stvoření, ale i vtělení a vzkříšení. Maria počala z Ducha Svatého, církev vzniká akcí Ducha Svatého, kterého dostali učedníci o Letnicích. Duch Svatý každého, kdo se mu otevře, uvede do plné pravdy.

Říkáš plné pravdy. Mají „plnou pravdu“ jen křesťané?

Duch působí tam, kde chce. Někdy mívám pocit, že i my katolíci, ačkoli bychom měli být nejvíce uschopněni k působení Ducha, se mu spíše uzavíráme. Někdy jsme až příliš upjati na tradice, dogmata, jisté interpretace Písma či teologické koncepty, pohled na svět. Dopouštíme nejednotu a rozbroje a to rozhodně není plodem Ducha, jenž sjednocuje. Přitom přehlížíme, že všechno dobré, co se ve světě děje, je v souladu s Božím plánem. Ekologická hnutí, organizace za práva přírody a zvířat, aktivisté bojující proti kácení lesů či vraždění velryb, to všechno jsou lidé lásky, v nichž působí Duch Svatý, tvůrce a obhájce života. To vše jsou lidé, schopni obětovat své pohodlí a často i zdraví, aby posloužili dobré věci. Svou existencí nám nastavují zrcadlo a vyzývají nás k ekologickému obrácení, o kterém mluví papež František. Namísto toho ale mnozí katolíci těmito lidmi pohrdají, nebo se na ně dívají skrz prsty. Vzpomeňme na Gretu Thunbergovou, z níž si tropí žerty i mnozí kněží, posílají ji na psychiatrii a považují ji za zmanipulovanou psychotickou osobu. S vaničkou vylévají i dítě namísto toho, aby se zamysleli nad tím, zda náhodou neříká pravdu.

Duch Svatý je v křesťanské tradici především láska, že?

Na začátku jsme rozjímali o tom, co to znamená Boží moc. Říkali jsme, že je to moc laskavosti, ne násilí. Moc omezující sebe sama. Tvůrčí síla Ducha Svatého je tedy nikoli moc despotická, ale moc lásky. V Knize Moudrosti čteme, že Bůh tvoří vše živé s laskavostí a neoškliví si nic z toho, co stvořil. Jinak řečeno, miluje vše, co tvoří. Láska k jinému je motivem i hnací silou akce Ducha Svatého. Stvoření prýští z lásky a každý jednotlivý tvor je do této lásky Ducha Svatého zahrnut. Duchu lásky není nic cizího, vše prostupuje, objímá, udržuje v existenci. Ježíš to vyjadřuje slovy, že ani jeden vrabec nepadne na zem bez vědomí nebeského Otce, tedy ani ten nejnepatrnější tvor není Bohem zapomenut, počítá se s ním v Božím plánu, má své místo v evoluci přírody a vesmíru. Láska znamená především vztah k někomu a to je přesně to, co Bůh dělá. Tvoří, aby z lásky dal, a ne aby ovládal. Proto také dává člověku autonomii, aby se člověk mohl stát obrazem Božím a milovat všechno, co jest.

To ale úplně nezvládáme, ne?

Samozřejmě, bez pomoci Ducha to nedokážeme. V osmé kapitole Listu Římanům čteme známou pasáž, kde se píše, že Duch je ten, který nám přichází na pomoc, protože ani nevíme, oč se správně modlit. Duch nám pomáhá svou útěchou, vlévá do nás naději, když uvnitř naříkáme a očekáváme vykoupení našeho těla, vytouženou plnost, stabilitu, spásu. Duch naplňuje vesmír smyslem, i když samotná příroda ještě zdaleka není dotvořená, prochází porodními bolestmi, jež s sebou nese nestabilita vznikání, tvoření i zánik. Tvorstvo, to není jen krása a harmonie, není to jen dokonalost, ale také destrukce, požírání jednoho tvora druhým, utrpení, smrt a rozklad. Příroda, to není jen nádhera, ale také konkurence, boj o přežití, nemoci, paraziti, katastrofy, vymírání druhů. Evoluce v přírodě, proces neustálého zdokonalování, rození nových a nových bytostí, je zaplacen daní, jíž je smrt.

Z knihy: