Špiónka a pašeračka v Božích službách (4.7.)
30.6.2024
Blahoslavená Kateřina Jarrigeová
Jak se z rozverné, nezbedné holčičky-šibalky stane světice? Tak, že z ní vyroste rozverná, nezbedná žena-šibalka, zvlášť když jsou její šprýmy namířeny na pronásledovatele církve.
Blahoslavená Kateřina Jarrigeová byla nejmladší ze sedmi dětí chudých francouzských rolníků. Bylo to roztomilé dítě. Měla ráda legraci a nevinné škádlení. Když jí bylo devět let, začala pracovat jako služka, a ve třinácti se vyučila krajkářství. I když byly její dny naplněny prací, měla Kateřina vždycky čas tancovat, zvláště tradiční tanec bourrée.
Catinon, jak jí říkali, byla plná života a radosti. Ale byla něčím víc než jen dívkou, která ráda tancuje. Když skončila s prací, chodila po ulicích a žebrala pro chudé. Její láska k Pánu a k chudým ji postupně dovedly k napodobování života svaté Kateřiny Sienské, její patronky, a ke složení laických slibů v třetím řádu svatého Dominika. „Catinon menette“, „malá jeptiška Katka“, přestala tancovat, protože měla za to, že pro zasvěcenou ženu to není vhodné. Ale nebylo to snadné. O mnoho let později řekla: „Největší oběť, kterou jsem kdy v životě přinesla, je tancování.“ Její rozpustilý duch jí ale zůstal a dobře jí posloužil v těžkých letech, která měla přijít.
V roce 1789 vypukla Velká francouzská revoluce. Kněží, kteří odmítli slíbit věrnost protikatolické vládě, se nejpozději koncem roku 1791 ocitli ve vězení. Rozsudkem byla okamžitá smrt jak pro tyto kněze, tak pro každého, kdo by jim pomáhal.
Nadešla Kateřinina chvíle. Nebyla to doba vhodná pro zbožné paničky, co pravidelně chodily do kostela, i když jejich modlitby také zcela jistě hodně pomáhaly. Spíše to byla doba pro hlučné, schopné, drzé ženy. Pro tohle se Kateřina narodila. Pustila se do práce a snažila se zachránit život každého kněze, kterému mohla pomoci – vytvořila síť podzemních úkrytů, kde se kněží mohli schovat, a pašovala je tam, kde jich bylo třeba. Zajišťovala jim kněžská roucha a chléb s vínem, aby mohli sloužit mši – ty nosila v pečlivě zapečetěných měděných krabičkách, které si uvazovala kolem pasu, protože látkové kapsy, jak brzy zjistila, byly k tomuto účelu nevhodné. Přinášela jim nemluvňata, aby je křtili, vodila je do rodin, které potřebovaly svátosti, schovávala je v lesích. Oblékala se jako revolucionářka, zpívala revoluční písně, aby ji stráže pustily dál, a dokonce u samotných revolucionářů žebrala o jídlo – to pak nosila hladovějícím kněžím.
Ne vždy to bylo jednoduché. Někdy se Kateřina pod rouškou tmy brodila v lese bahnem až po kotníky, aby kněžím donesla potřebné jídlo. A pak se hned vrátila do města a pokračovala ve své práci. Jindy v lese přespávala. Někdy se kněží, chráněni tmou, nepozorovaně přesouvali díky pomoci Kateřininy sítě informátorů, které měla mezi revolucionáři. Občas se stalo, že narazili přímo na vojáky. Jednou Kateřina s ženou, která jí pomáhala, vedla po ulicích dva kněze, když před sebou uviděli nějakého revolucionáře. Kateřina rychle vyhodnotila situaci a řekla kněžím, aby předstírali, že jsou opilí. Se svou společnicí jim pak nadávaly a křičely na ně, jako by to byly ženy, které vláčejí z hospody domů své manžely. Jejich nepřítel, když viděl to představení, si z mužů utahoval a dušoval se, že kdyby s ním jeho žena mluvila takhle, shodil by ji z mostu. Kateřina se pak vrhla na něj a začala nadávat jemu. Nakonec mu vyhrožovala, že mu jednu vrazí, ale to už revolucionář raději zmizel. A kněží i jejich pomocnice měli co dělat, aby nevybuchli smíchy.
Kateřina takto pomáhala kněžím ve svém regionu devět let. Má se za to, že zachránila životy stovek kněží a že tisícům věřících dopomohla k svátostem. Nejvíce hrdá byla na to, že v období dvou let nebylo v jejím městě jediného člověka, který by zůstal nepokřtěný nebo který by zemřel bez zaopatření svátostmi. V době, kdy být knězem znamenalo dopouštět se hrdelního zločinu, to byl doslova zázrak. Jen jedinkrát byl kněz, kterému tato neohrožená malá dominikánka pomáhala, chycen. Doprovázela ho pak statečně až na smrt. Když zemřel, vzala trochu krve tohoto kněze, ctihodného Francoise Filiola, a potřela jí oči jednoho slepého dítěte. To bylo okamžitě uzdraveno.
Kateřina byla více než jednou uvězněna. Když před soudem nemohla na položenou otázku odpovědět pravdivě tak, aby tím nikoho neohrozila, udělala jen znamení kříže a mlčela. Když to udělala několikrát, soud ji propustil s tím, že je bláznivá. Jednou ji zavřeli do vězení, ale protože byla mezi lidmi tak oblíbená, hned ji propustili ze strachu, co by lidé udělali, kdyby ve vězení zemřela.
Pronásledování církve trvalo deset let. Poté Kateřina zase pracovala tam, kde to podle ní bylo nejvíc třeba – žebrala pro chudé. Měla už takovou pověst, že neměla problém získat, co potřebovala. Její práce špiónky a pašeračky už skončila, a tak už nemusela být zuřivá ani prudká, a byla zase mírná. Za několik desetiletí služby si Kateřina vysloužila respekt laiků i kněží. Jeden biskup při návštěvě jejího města dokonce trval na tom, že dříve než požehná on jí, musí ona požehnat jemu – požehnání od ženy-laičky - tehdy!
Až do smrti v osmdesáti jedna letech zůstala Kateřina pokornou ženou, navzdory poctám, kterými se ji svět snažil vyznamenat. Chtěla jen sloužit Pánu a jeho lidu a nijak se přitom nepodvolovala očekávání svého okolí ani nejbližších zbožných duší. Bůh dal Kateřině sílu a pevného ducha a ona mu nejlépe sloužila tím, že byla právě tím, kým byla. Kéž se na její přímluvu můžeme všichni radovat z toho, kým nás Bůh učinil, a neusilujeme o to vtěsnat se do „formy“ někoho jiného. Blahoslavená Kateřino Jarrigeová, pros za nás!
Blahoslavená Kateřina Jarrigeová
1754–1836
Francie
Svátek: 4. července
***
Z knihy
(redakčně upraveno)
Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému
aktuality
21.10.2024
Spiritualita připodobnění Bohu v západním křesťanství
Proměna člověka v Kristu
Jaroslav Vokoun