Communio 2-3/2011 - John Henry Newman

11.5.2011

V loňském roce jsme mohli zaznamenat blahořečení Johna Henryho kardinála Newmana. Tato nepřehlédnutelná osobnost církve devatenáctého století je významná nejen pro anglické katolíky, ale i pro všechny, kteří si kladou otázky týkající se křesťanství v dnešním světě. Druhý vatikánský koncil byl označen za „Newmanovu hodinu“, a to nikoli na základě jakéhosi povrchního soudu o „modernizaci křesťanství“, ale pro snahu být věrný Kristovu tajemství a zvěsti takovým způsobem, který zachovává starokřesťanskou tradici a je srozumitelný pro člověka dnes.

Jak sám Newman řekl, jeho život byl stálým bojem proti liberalismu. Newmana tedy rozhodně nelze pokládat za progresistu a liberála. Jeho konverze od anglikanismu ke katolicismu byla vedena úsilím o věrnost Písmu a víře staré církve. Na druhé straně Newman rozhodně není tradicionalistou, přinejmenším v tom smyslu, který se tomuto slovu dává dnes. Jeho zdůraznění role věřících v církvi, osobního svědomí člověka nebo legitimního vývoje dogmatu ukazují na přístup, který se viditelně vymyká obvyklému stylu teologie druhé poloviny devatenáctého století. Připomeňme také to, že Newmanovo dílo je do značné míry filosofické a přesto tento anglický kněz a intelektuál nebyl novotomistou. Ve stejném roce, kdy byla vydána encyklika prohlašující tomismus za doporučenou filosofii katolické církve, byl Newman ustanoven kardinálem.

Když tedy Newman nebyl progresistou ani tradicionalistou, byl mužem středu? V jistém smyslu snad ano, ale rozhodně ne prvoplánově. „Cesta středu“ byla pro Newmana programem v závěru jeho anglikánského období, ale poté se jí zříká, neboť pouhé sledování středové pozice nevede v dogmatických otázkách automaticky k pravdě. Kým tedy Newman byl?

Na to lze odpovědět stručně: Jako každá velká osobnost a světec byl sám sebou jako originální obraz Boží v církvi své doby. Toto číslo MKR Communio se snaží jeho postavu a dílo alespoň stručně představit a přivést čtenáře k většímu zájmu o tuto velkou osobnost anglického křesťanství. Z Newmanova díla toho dosud v českých překladech mnoho publikováno nebylo. Kromě různých kratších textů (např. poválečný překlad komentáře k loretánským litaniím, z něhož přinášíme v tomto čísle ukázku, nebo jedno kázání otištěné před několika lety v časopise TF JU Teologické studie) vyšla na konci třicátých let minulého století kniha brněnského teologa Aloise Langa (s rozsáhlými ukázkami z Newmanova díla) a nedávno v Karmelitánském nakladatelství drobný výbor jeho kázání a meditací. V nakladatelství Krystal OP se nyní připravuje k vydání sbírka kázání, kterou Newman pokládal za své „nejlepší kousky“.

Doufejme, že se v dohledné době setkáme i s překladem některého nebo některých velkých Newmanových děl. Mezi ta bezpochyby patří Esej o vývoji křesťanské nauky, Gramatika souhlasu (z ní v tomto čísle přinášíme text o nejsvětější Trojici), Idea univerzity nebo Apologia pro vita sua. Jak lze vytušit už z názvů těchto knih, pro Newmana představují hlavní oblast zájmu dějiny rané církve a teologická epistemologie. V tomto čísle MKR Communio se proto pokusíme představit Newmana v celku jeho životní cesty (Machula), všimnout si tématu vývoje nauky (Brüske) podrobněji prozkoumat relevanci Newmanova pojetí i pozdějšího odmítnutí via media – střední cesty (Vokoun) a pozastavit se nad tématem Newman a koncily (Ker), neboť Newmanovo dílo začíná studiem prvního všeobecného koncilu a jeho život zasahuje do doby konání jednoho z nejkontroverznějších koncilů, tj. (prvního) Vatikánského, vyhlašujícího neomylnost papeže. Je také zajímavé, jak se Newmanovo dílo odrazilo v dosud posledním koncilu – Druhém vatikánském. Přitom je zajímavé nejen hledat stopy Newmanových myšlenek v koncilních dokumentech, ale i reflektovat pokoncilní dobu ve světle Newmanových rozborů vývoje po Prvním vatikánském koncilu. Newmanovskou část čísla uzavírá text týkající se recepce Newmana jedním z velkých teologů a kardinálů nedávné doby, amerického jezuity Averyho Dullese, který se zabýval podobnými tématy jako jeho starší anglický kolega a patří také k moderním Newmanovým životopiscům. Celá newmanovská část čísla je prokládána ukázkami Newmanových textů a končí homilií anglického kardinála Manninga při rekviem za Newmana.

Jako dodatek k newmanovskému tématu pak přinášíme spisek sv. Augustina o Krédu a starší text jednoho z „communiových“ klasiků Yvese Congara o církvi. Lze to chápat jako pohled od Newmanazpět k patristice, z níž on sám vycházel, a vpřed k velkým teologům „sto let po Newmanovi“, kteří se zabývali podobnými otázkami a problémy jako on.

Tomáš Machula

Články z čísla: