17.12.2010

Klíčovým slovem ve zprávě o Kristově proměnění na vysoké hoře je hned to první. Assumpsit: Ježíš je vyvedl na vysokou horu. Petr, Jakub a Jan, ti tři, které Ježíš volí, ho ani neprosili, aby s ním směli vystoupit na horu proměnění, ani nemají žádné zvláštní osobní uzpůsobení či charakterový rys, aby viděli Ježíše proměněného. Důvodem, proč je Ježíš bere s sebou do ústraní, seorsum, do horské poustevny, není ani jejich touha po samotě a kontemplaci. Naopak, důvodem je jedině a pouze Ježíšova vůle, Ježíšovo svobodné vyvolení, a to není bezdůvodnou Boží svévolí, ale přesně to odpovídá potřebám křesťanského řádu vykoupení.

Ježíš, který teď jde vstříc utrpení, musí být nejdříve proměněn, aby se zjevilo, kým je ten, kdo za všechny vchází do temnoty, a z jaké výšky přichází, aby sestoupil do takové hloubky. I církev ho ale musí vidět, Ježíš musí mít svědky, a jsou jimi stejní tři svědci, které pak vezme s sebou na Olivovou horu do hodiny temnoty. Na jasu proměnění budou potom moci změřit, co znamená smrtelná úzkost Syna člověka, Beránka Božího, a kdyby na Olivové hoře nespali, mohli by tam také pochopit, proč se rozhovor Ježíše s Mojžíšem a s Elijášem na vysoké hoře týkal této hodiny temnoty.

Ježíš musí mít tedy svědky, i když tito svědci na hoře proměnění neobstojí, jako Petr, který chce proměněným stavět stany, i když jsou svědci zděšeni jasem slávy a přemoženi těžkým spánkem, jak říká Lukáš, i když se svědků v oblaku zmocňuje bázeň (je to stejný těžký spánek a stejný strach jako později na Olivové hoře). Tím vším a právě tím svědci dosvědčují, že obojí, výška proměnění i hloubka noci na Olivové hoře přesahují lidské svědectví, podobně jako lidské smysly nejsou schopny vnímat ultrafialové a infračervené paprsky.
Navzdory tomu všemu jsou svědky, i když nutně svědky selhávajícími. A když později nadejde čas církve a čas zvěstování, bude se Petr moci i muset odvolávat na obojí: sám se označí za „svědka utrpení Kristových i účastníka slávy“ (1 Petr 5,1), dokonce ještě důrazněji za očitého svědka „jeho velebnosti. On přijal od Boha Otce čest i slávu, když k němu ze svrchované slávy zazněl hlas: Toto jest můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení. A tento hlas, který vyšel z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře“ (2 Petr 1,16-18).
Zde, ve svědčení, není už řeči o tom, v jakém stavu se Petr na hoře nacházel, ani o tom, jak potupně tento svědek utrpení Kristových tenkrát svého Pána zapřel a zradil. Lidský stav naprosto ztratil svůj význam, vlastně už ani tenkrát žádný význam neměl. Jediné, o co teď opravdu jde, co platí a co je důležité, je svědectví: tito tři byli u toho, slyšeli a viděli a dotýkali se Slova života. To je to, co Bůh potřebuje. To je také to, co potřebují lidé.

A to je nakonec to, čeho Ježíš mohl dosáhnout s těmito třemi učedníky, protože při vší jejich slabosti a nestálosti přesto směl s nimi počítat. Oni mu darovali neodvolatelně svůj život, na jeho povolání okamžitě odešli s ním a opustili všechno, co měli. Nekladli žádné podmínky a ani tam, kde Ježíš od nich vyžadoval něco tvrdého, téměř nesnesitelného, ho neopustili: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“ Z takového materiálu jsou Ježíšovi svědci. A tak z toho můžeme vyvodit několik závěrů. Jsou důležité.

Dá se říci, že tady se rozhoduje o všem: o pravém a o nepravém křesťanství. Zde máme kritéria rozlišování.
Svědek Kristův není ten, kdo něco prožil a vypráví o těchto svých vnitřních a vnějších zážitcích. Hodně lidí toho hodně prožívá a na rovině zážitku spousta lidí zažila něco mnohem zajímavějšího a fantastičtějšího než svědci Ježíšovi. Zážitek není měřítkem svědectví.

Svědek Kristův není ten, kdo se v tom, o čem má svědčit, zachoval správně či odvážně anebo báječně, kdo obstál ve zkoušce s nejlepší známkou. Hodně lidí obstálo v Božích zkouškách s vyznamenáním (či alespoň jsou o tom přesvědčeni), zatímco o Petrovi, Jakubovi ani Janovi to říci nemůžeme – i Jan na Olivové hoře usnul a na hoře proměnění byl přemožen těžkým spánkem.

Svědek Ježíšův není duchovně kultivovaná, pěstěná, napomádovaná, všemi prostředky duchovní kosmetiky zkrášlená, zjemněná, vyhladěná a vytříbená osobnost, ale chudák, který nic neznamená a nic nemá, protože dal jednou provždy všechno Bohu, především sám sebe, a svěřil Bohu všechno s nadějí, že když hledá Boha, bude mu přidáno i to ostatní.
Ano, tady padají opravdová rozhodnutí. Ten, kdo se stará o křesťanskou osobnost a o její seberealizaci, ten se vždycky, ať chce či nechce, bude starat o vlastní růst, zatímco svědek Kristův par excellence řekl: „On musí růst, já však se menšit.“ Ten, kdo pěstuje křesťanskou osobnost, ten bude mít nakonec dříve či později, vědomě či nevědomě, otevřeně či skrytě na oltáři bůžka psychologii, tam, kde mělo stát slovo, teologie Boží. Etický, morální, nábožensky vysoce vzdělaný člověk je vždy umocněný člověk, svaté Já, sacro egoismo.

Ježíš potřebuje pro církev svědky. Potřebuje takové lidi, kterým je vlastní Já lhostejné, protože na Táboře a na Olivové hoře viděli a slyšeli, „co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo“: totiž to, co se děje v srdci Božím a co dal vidět, slyšet a pocítit svým vyvoleným. Jen takoví lidé, kteří dokonale na sebe zapomněli a sami sobě se ztratili, které našel Bůh, působí na druhé jako svědci Kristovi. Pavel byl jedním z nich a na Pavla psychologie nedosahuje. Pavel nežije už totiž jako Pavel, ale žije v něm Kristus: Je snad Kristus, je snad Duch svatý a milost Boží, je snad víra, naděje a láska psychologické faktum? Ale právě to, co navzdory všemu uniká kategoriím hlubinné psychologie a psychiatrie, ať už se snaží sebevíc, přesvědčuje lidi o moci a pravdě křesťanského faktu. Tento člověk je jiný než ostatní: odkud to jen má? Z čeho žije? Ihned je ochoten nám to říci, pokud to chceme slyšet: Kristus „za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal“ (2 Kor 5,15). „Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm... abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení“ (Flp 3,8-10). Pokud život křesťana nedosvědčuje křesťanskou pravdu, že totiž Kristus, Bůh a člověk, zemřel a vstal z mrtvých za nás hříšníky: k čemu je pak kázání a katechismus a všecky teologické knihovny? Křesťanství nechce být pravdivé samo o sobě, chce být pravdivé v nás. My sami v našem životě, v naší víře, naději a lásce, v našem utrpení a vítězství, máme být Pánovými svědky.

Ježíš potřebuje pro církev svědky. Potřebuje je také sám pro sebe. Ne všechno můžeme v křesťanství převést v sociální účelnost. Zůstává nadbytek, který ke zlosti naší doby racionalizace a rozdělování nevychází. Tato souvislost mezi rozumem a přídělem je humorná (pozn. překl.: v němčině se jedná o slovní hříčku rozum – příděl: ratio – Ration). Tam, kde všechno ovládne vypočitatelný rozum, ratio, tam se každý bude muset brzy spokojit s přídělem, který mu bude rozumně určen. Tam, kde má dnes poslední slovo technika, tam jej bude mít zítra komunismus. Křesťanství je ale náboženstvím svobody pro Boha, svobody, kterou Bůh přináší a kterou Bůh je. Láska nevychází na žádné faktuře, ani na faktuře církevní a organizované Charity. To nejdůležitější faktuře uniká: svobodný vzlet srdce k Bohu, především modlitba, adorace, vděčnost, srdce, jež se zcela odevzdává Bohu. To je to, čeho je v Pánových očích jedině třeba, a co nikdy žádná statistika nepodchytí. Netvrdím, že každá statistika musí být proto nástrojem satanovým, i když takový byl názor Starého zákona: hněv Boží se obrátil proti Davidovi, protože David nařídil sčítání lidu. Přirozeně, aby se slunil ve své královské moci i v tom, kam až to království Boží na zemi dotáhlo. Ale ruku na srdce: jestliže statisticky obsáhneme počet zpovědí a svatých přijímání, nebylo by třeba jen jediného, a sice vědět, jaké to byly zpovědi a přijímání, popřípadě jaká láska k Bohu se v nich v pravdě vyjadřuje? Jediné, čeho je třeba, je, aby lidé dosvědčovali slávu Boží lásky ke světu. Aby se v dosvědčování klaněli a v klanění dosvědčovali.

Tábor: to bylo v církvi od pradávna jméno a místo kontemplace. Vidět Boha v jeho slávě, kvůli Bohu samotnému. Tři jsou k tomu vyvoleni: kontemplativní život je vyvolení. Do kláštera se nechodí proto, aby člověk dosáhl takzvané „dokonalosti“. Důvodem vstupu do kláštera není ten, kdo vstupuje, ale Bůh. Do kláštera se nechodí proto, že tam člověk chce jít, ale proto, že ví, že tam jít musí, a proto to pak i chce. Kontemplativní kláštery jsou jako špička věže na pozemském kostele, jsou jako vlajka, která vlaje volně nahoře ve větru Božím a dosvědčuje světu Boží lásku. Když se křesťané dnes ptají: co nám jsou platné kontemplativní kláštery?, tak se zítra budou ptát druzí: co nám jsou platné tyto kostely a katedrály, jejichž údržba stojí stát tolik peněz? A pozítří možná jiní: co jsou lidstvu platní básníci, umělci a učenci, kteří nejsou chemiky ani fyziky? Nejsou racionální, nepotřebujeme je.

Na hoře je Kristus proměněn, a proto potřebuje svědky. Svědky, kteří vsadí svůj život za svědectví, svědky, jimž postačí, že účel jejich života je dosvědčovat světlo na hoře, město na hoře, Boží svobodu na hoře. Takové svědectví je spíš břemeno než důstojnost. Vyžaduje život, který zná a který vyzařuje horský vzduch a vzduch výšek. To nelze ničím nahradit, pro svatost neexistuje žádné „horské slunko“ ani kyslíkový rozprašovač. Svatost je buď pravá, anebo o žádnou svatost nejde. Všechno závisí nakonec na jednoduché vyhybce: jedna kolej vede k Já, ke křesťanské osobnosti, druhá k Bohu a ke svědectví víry. Ke slovům: Hle, služebnice Páně, dělejte se mnou, co chcete. Ke slovům: Otče, ne má, nýbrž tvá vůle se staň. Nic těžšího v křesťanství už nenajdeme.

Z němčiny přeložila M. P.

Hans Urs von Balthasar (1905-1988), k dílu a osobě viz MKR Communio 2 (2005). Originální text s názvem „Was für Zeugen erfordert sind“ byl publikován v knize HANS URS VON BALTHASAR, „Du krönst das Jahr mit deiner Huld“. Radiopredigten, Freiburg 22000, str. 53-57.
 

periodikum: MKR Communio
číslo: 2/2008
 

Sekce: Vybrané články   |   Tisk   |   Poslat článek známému

• čtenářský koutek
• mešní vína
• otázky a odpovědi
• hledáte knihu?