Umývání nohou – Kristova služba smíření

1.4.2015

Protestovat proti mytí nohou – to vlastně existuje asi jen u dětí. U dospělých lidí se „strach z vody“ objevuje zřídka. Dnes se v evangeliu setkáme s protestem vůči mytí u dospělého, a k tomu ještě prvního muže církve, od Petra: „Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“ (Jan 13,8a). Petr odmítá službu Mistra, a tím odmítá jeho samotného. Ježíš mu to výslovně říká: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl“ (Jan 13,8b). Na to reaguje Petr tím, že – jako často v takových případech – říká Ježíši přemrštěně: „Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!“ (Jan 13,9).

Petra v tomto odmítání mytí nohou následuje mnoho křesťanů, kteří už nepřijímají Pánovu službu smíření. Ukazují to vyprázdněné zpovědnice v našich kostelích, které mají často už jen muzeální charakter, už se nepoužívají. Už nepřijímáme službu smíření Páně. „Přijetí odmítnuto!“ řekneme pak jako u nemilé poštovní zásilky. Bůh nám své dary nevnucuje. Když však už nepřijímáme jeho dary, pak pro nás vlastně přestává být Bohem, přestává být Otcem, a my přestáváme být jeho dětmi.

„Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl!“ – na to bychom neměli zapomenout. Mít podíl s Pánem předpokládá, že mu dovolíme, aby se k nám sklonil, a to až k našim nohám, do propasti našich hříchů, aby nás tam očistil. Předpokladem účasti u eucharistického stolu je místo na lavici vedle Petra, který si nakonec se vší pokorou nechává nohy od Pána umýt. Takto Pán přiděluje všem místo – a tak je to vyjádřeno v přikázání církve, aby každý alespoň jednou za rok, a sice o Velikonocích, přijal svátost pokání.

Pak je ještě řeč o Janovi, který u eucharistického stolu směl zaujmout místo přímo po Mistrově boku. Je prostředníkem mezi Petrem a Pánem, když se Mistra ptá, kterýpak z okruhu učedníků ho zradí. Skrze svůj křest a biřmování, a dále skrze manželství, kněžství a sliby čistoty, chudoby a poslušnosti jsme povoláni do naprosté blízkosti Pána. Naše místo je po jeho boku.

Avšak druhou stranou svého života zůstáváme obráceni ke světu a k lidem. Vidíme a zakoušíme, jak lidé mnohdy zoufale luští tajemství svého života a nenacházejí žádné řešení. Jak často nás pak prosí o radu! Zde jsme povoláni do Janovy role, abychom tak jako on předávali jejich dotazy dále Pánu a ozřejmovali jim jeho odpověď. Čím blíže jsme Pánu, tím jasnější jsou naše odpovědi. A čím blíže jsme lidem, tím intenzivnější jsou naše otázky.

Křesťan žije – jako Jan – po boku Páně a po boku lidí. To je stanoviště naší církve. „Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech!“ (Mt 10,27). Nenastavíme-li své ucho hovořícímu Pánu, pak už ani nemáme co říci lidem. Zůstaneme-li pouze obráceni k Pánu, pak se staneme „koncovými spotřebiteli“ jeho slova a jeho hlas k nám oněmí. Slovo, které nám bylo svěřeno, máme k tomu, abychom ho říkali dál.

A jestliže už jen nasloucháme otázkám lidí, a ne slovu Páně, pak jim můžeme dát na cestu již jen naši vlastní moudrost, která jim ovšem nepomůže dál. Slovo, které pomáhá, může říct pouze Bůh. Proto se církev při každé mši svaté modli: „Ale řekni jen slovo, a má duše bude uzdravena.“ Kéž nezůstane naše místo po boku Pána a po boku bratří a sester prázdné! Jan seděl mezi Mistrem a Petrem, a mohl proto být prostředníkem. Pak je tento večer ještě řeč o Jidášovi, o tom ze Dvanácti, který ho zradí. Nad jeho místem u eucharistického stolu leží tma tajemství zla. Všichni byli obmyti a všichni přijali eucharistické dary, a přece jeden z nich vychází do temnoty noci, aby ho zradil. Tato událost křesťany po všechny časy hluboce otřásala a vedla k nejrůznějším odpovědím. Jak je to možné? Kde je mnoho slunce, tam je i mnoho stínů. „Když se tedy někdo domnívá, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl“ (1 Kor 10,12), říká Písmo.

Církev svatořečila mnoho lidí, ale ještě nikoho nezatratila, ani Jidáše ne. Můžeme tak jen doufat, že temná noc, do níž vykročil, byla onou nocí, do níž se tehdy narodil Pán v Betlémě, a že ho světlo, které svítí v temnotách, svou poslední září ještě zasáhlo.

Je vlastně těžší dostat se do pekla než do nebe. Protože do pekla se dostane pouze ten, kdo opravdu nechce být milován. Kolik takových lidí existuje, kdo to ví? Bůh to ví. Není to Bůh, kdo odsuzuje člověka, člověk se zavrhuje sám. Bůh řekne těm, kdo jsou na jeho straně: „Staň se vůle tvá“ – a to je nebe. A těm, kteří od něj odcházejí ven do temné noci, řekne: „Ať se stane i vaše vůle!“ – a to je peklo. Že existuje, to dokazuje Bible jednoznačně, a to propůjčuje našemu životu hlubokou vážnost.

Masopustní píseň s textem: „Přijdem všichni, všichni do nebe,“ neodpovídá beze zbytku Ježíšovu kázání. Nás „všech, všech“ se týká jeho milosrdenství. To naopak platí pro všechny lidi a všechny časy a všechna místa, a díky tomu můžeme doufat v nebe.

Tento večer, v němž Pán dává eucharistii, nám na Petrovi ukazuje, že abychom mohli mít podíl na jeho životě, nesmíme se uzavírat jeho odpuštění hříchů. Janovo místo mezi Ježíšem a apoštoly ukazuje nám křesťanům naše místo i ve světě: po boku Pána a po boku lidí. A Jidášův osud nás uvádí do temného mraku tajemství zla: „Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení“ (Mt 26,41). Pán je tu a volá nás na místo Petrovo, na místo Janovo, a nikoli na místo Jidášovo!

Kázání v kolínském dómu na Zelený čtvrtek 1999

kniha: On jde před vámi
autor: Joachim Meisner
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-10975-

Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému