Ani jsem nevěděl, že jsem nějaký žid. A co to vůbec znamená být žid?

25.8.2018

Spoustu let jsem vůbec netušil, že jsem žid! Dozvím se to dost nečekaně. Jednou ve škole nadávám kamarádovi do „špinavých židáků“ a paní učitelka mě za to velice přísně potrestá. Zdá se mi to přehnané, nechápu, proč se tolik zlobí. Pro mě to je nadávka jako každá jiná. Když se vrátím domů, vypravuji matce, co se stalo. Podívá se na mě a řekne mi jen: „Ale ty jsi žid,“ a to je všechno. Cože, já že jsem žid? A co to vůbec znamená být žid?

***

Narodil jsem se 10. června 1964 v Paříži. Rodiče mi dali jméno Jean-Marc. Jean po mém dědečkovi z matčiny strany a Marc, protože matce se zdálo, že jen Jean není zrovna moc moderní... Rodiče mi tak bezděky dali jména dvou evangelistů a já v tom dnes samozřejmě vidím působení Boží prozřetelnosti. Je to jen náhoda, že kvůli nemoci nejsem obřezán hned osmý den, jak to vyžaduje židovský zákon? Obřezán budu až v jednom roce a mým kmotrem je můj dědeček Jean. Jaké hebrejské jméno mi při této příležitosti dali, nevím, a nevím ani, jestli jsem vůbec nějaké hebrejské jméno dostal.

Možná tomu nebudete věřit, ale já opravdu spoustu let vůbec netušil, že jsem žid! Dozvím se to dost nečekaně. Jednou ve škole nadávám kamarádovi do „špinavých židáků“ a paní učitelka mě za to velice přísně potrestá. Zdá se mi to přehnané, nechápu, proč se tolik zlobí. Pro mě to je nadávka jako každá jiná. Když se vrátím domů, vypravuji matce, co se stalo. Podívá se na mě a řekne mi jen: „Jeane Marku, ale ty jsi žid,“ a to je všechno. Cože, já že jsem žid? A co to vůbec znamená být žid?

Žiju totiž v židovské rodině, která je, jak se říká, zcela asimilovaná. Moje matka židovské svátky nikdy neslaví a k jídlu nám dává šunku a těstoviny, jako bychom byli obyčejní malí Francouzi. V domě nejsou žádné židovské knihy ani předměty. Otec některé tradice dodržuje, ale co znamenají, nám nevysvětlí, takže hodně dlouho vůbec netuším, že mají něco společného s náboženstvím. /…/

S Ježíšem se poprvé setkám v Bretani o letních prázdninách. Je mi osm a v mém pokoji visí na zdi kříž. Kristus mě nevýslovně přitahuje, přestože o něm skoro nic nevím. Kříž samozřejmě vídám na věžích kostelů, kde se scházejí křesťané, ale není mi jasné, co vlastně představuje. Kříž v mém pokoji mě k sobě přitahuje jako magnet. Během dne se do pokoje často vracím a dívám se na něj. Vždycky si dávám pozor, abych byl v takových chvílích sám, aby mě nikdo nepřistihl. Dobře vím, že moje rodina není křesťanská, a mám nejasný pocit, že dělám něco, co bych dělat neměl. Je to však silnější než já: před křížem je mi tak dobře, že tam mohu strávit celé hodiny.

V létě následujícího roku jedeme na prázdniny do Sables-dʼOlonne v kraji Vendée, kde stojí na každé křižovatce monumentální kalvárie. Úplně mě to uchvátí! Po obědě, když všichni ostatní odpočívají, potají chodím ven, abych se setkal s tím mužem na kříži. Jakmile dojdu ke kalvárii a zastavím se před ní, jsme tu najednou jen já a on. Stojím a upřeně hledím na Krista. Jeho kouzlu jsem úplně podlehl. Obdivuji ho a s láskou k němu vzhlížím. Někdy si s ním i povídám. Když se potom vrátím do domu, kde bydlíme, lehám si s rozpřaženýma rukama na zídku, která se táhne podél terasy, a myslím na Ježíše.

Už tehdy cítím, že mě Ježíš volá. Hledám ho i já. Když jsem doma, v La Courneuve, vždycky čekám, až všichni usnou, a pak si v tichu, které mám tolik rád, kleknu u postele a pomalu udělám znamení kříže. Toto znamení miluji a na toto setkání čekám vždycky celý den: jsem prostě zamilovaný do Krista na kříži. Až se stanu ortodoxním židem, bude pro mě kříž pohoršením, ale jako malý kluk nad touto přitažlivostí vycházející z hlubin srdce či duše nehloubám a žádné otázky si nekladu. Stačí mi, že ji prožívám. Žádného křesťana, který by mi mohl vysvětlit, co kříž znamená, neznám, a přesto na něj dokážu hledět celé hodiny. V přítomnosti Ježíše na kříži prožívám něco výjimečného. S utrpením a krví si kříž nikdy nespojím (i když objektivně vzato, Ježíš na kříži trpí) a ani nevím přesně, co vlastně představuje. Přesto mám silný pocit, že se setkávám s živou osobou. Je to velice mocná, božská přítomnost, která odpouští, přináší pokoj, smíření a hluboký vnitřní mír. Cítím se jako před branami nebe. To vše ale zůstává skryto v mém dětském srdci, nikdo o tom neví.

Toto tajemství budu skrývat celých třicet let! Ještě dlouho ve mně bude hlodat otázka: „Proč jsem se, Pane, zamiloval do předmětu, k němuž má můj lid odpor? Proč?“

Z knížky: Od jarmulky ke kříži