Jak uniforma udělala z násilníků státníky a lidé k tomu mlčeli...

Jak uniforma udělala z násilníků státníky a lidé k tomu mlčeli - před nemnoha lety v Bergogliově Argentině.

13.3.2018

Armáda se ujala moci za "podpory" mlčící většiny národa.
Mučení se stalo běžnou praxí.
Na 30 000 lidí beze stopy zmizelo.
Byla to barbarská doba.
Byla to Argentina, ve které žil a působil dnešní papež František…

24. března 1976 provedla v Argentině armáda politický převrat. Vojenská junta pod záminkou zahájení „Procesu národní reorganizace“ sesadila prezidentku a spolu s ní také členy vlády a jejich zástupce. Kongres byl rozpuštěn. Členové Nejvyššího soudu byli od prvního do posledního sesazeni. Armáda ale netoužila po míru. Byl vyhlášen výjimečný stav, zrušena ústavní práva, byla pozastavena politická činnost a aktivity spolků, byly zakázány odbory, cenzurován tisk, byli unášeni političtí a sociální aktivisté a guerrilleros (levicoví partyzáni). Byla to barbarská doba. Diktatura zlikvidovala mnoho nevinných. Mučení se stalo běžnou praxí k získávání informací a jeho součástí byla metoda systematického masového mizení osob, která měla vytvořit atmosféru strachu. Tajná vězeňská zařízení byla hnací silou zvráceného systému, v němž byly mimo jiné vězenkyním násilně odebírány jejich právě narozené děti.

Nedošlo k tomu ale náhodou. Léta před tím sužovali zemi levicoví Guerrilleros (partyzáni), kteří ve svém boji neváhali ani zabíjet. Jejich volba cesty násilí nakonec přispěla k vyvolání vojenského puče. Tehdy si revolucionáři mysleli, že lid se přece musí vzbouřit, ale mýlili se. Většina Argentinců, unavená dlouholetým násilím a ideologií, na vzestup armády nezareagovala. Příklon k všeobecnému mlčení dozrál po předchozích letech nejistoty. Zásah vojska v roce 1976 byl očekávaný, ne-li dokonce vyžadovaný alespoň tou částí společnosti, která do něho vkládala naději na vyřešení sociálního napětí a konfliktů, kterým předchozí vlády nebyly schopny čelit. Třebaže bylo nezbytné zasáhnout energicky, vojsko bohužel zašlo mnohem dál, než nakolik to společnost očekávala.

Bleskový zásah proti guerrille přinesl výsledky už po několika málo měsících. Paralýza sociálních organizací měla za následek definitivního zmizení minimálně 30 000 osob, odejmutí více než 500 dětí rodičům odsouzeným k smrti, uvěznění tisíců politických aktivistů, exil přibližně dvou milionů osob a mimo to 19 000 těch, kteří byli jen tak zastřeleni na ulici.
Po sedmi letech - v roce 1983 se ale režim rozpadl po pokořující porážce ve válce proti Velké Británii za znovuzískání Falklandských ostrovů („Malvín“).

Toto byla Argentina Jorgeho Maria Bergoglia (dnešního papeže Františka), který se v roce 1973 stal provinciálem jezuitů. Byla to doba, kdy každý každého podezíral. Byla to situace, z níž, jak se zdálo, nebylo úniku. Země se ocitla v těch nejhorších rukou. Situace, v níž našli živnou půdu pokrytci a kariéristi nejhrubšího zrna. Státní puč mužů v šedozelené zamíchal kartami a umožnil bezvýznamným postavičkám chopit se moci. Zlodějům, bývalým trestancům, kapsářům a bezvýznamným mluvkům. Pro mnohé to byl způsob, jak si zajistit prominutí trestu. Mnohým stačilo jen vyměnit šaty, aby mohli dál krást, mlátit, znásilňovat. Uniforma udělala z násilníků státníky. Tohle byli ti lidé, před nimiž bylo nutné mít se na pozoru. A byli to právě tito lidé, s nimiž bylo třeba se vypořádat, aby se mohly zachránit nevinné životy.

Bylo to období velkých kontrastů. Rodiny byly rozdělené. Politika byla rozdělená. I argentinská církev té doby byla roztříštěná, jedna část dělala to, co bylo druhé části protivné. A budoucí papež František? Vybudoval ilegální konspirační síť, skrze kterou pomohl na svobodu mnoha lidem, kteří o tom dnes vydávají své svědectví…

Z knihy: