Je velmi obtížné dobře zastávat úlohu autority (Jean Vanier)

28.4.2015

Čím dál, tím zřetelněji vidím,
jak je obtížné dobře zastávat úlohu autority.
A to hned z několika důvodů...

Při uplatňování autority
není snadné najít zlatou střední cestu

Čím dál, tím zřetelněji vidím, jak je obtížné dobře zastávat úlohu autority. Velmi záhy totiž člověka přepadne chuť poručníkovat kvůli úctě, prestiži nebo obdivu, kterým nás zahrnují, nebo kvůli tomu, že si chceme něco dokázat.

V našem nitru vládne malý tyran, který baží po moci a prestiži. Chceme vládnout, být nadřízení, chceme kontrolovat. Bojíme se sebemenší kritiky, kontroly, jedině my máme pravdu, do všeho se mícháme, všechno děláme, všude poroučíme, žárlivě si střežíme svou autoritu. Ostatní jsou tím pádem redukováni na vykonavatele, neschopné si udělat správný úsudek. Svoboda je tolerována jen do té míry, do jaké neobtěžuje naši autoritu, je tolerována jen pod podmínkou, že ji budeme moci kontrolovat. Rádi bychom své nápady uskutečňovali, a to hned. Komunita (či jakákoliv skupina, ve které jsme autoritou) se tedy stává „naší“ věcí, „naším“ projektem. Tyto různé sklony jsem dostatečně pociťoval i ve svém vlastním nitru, musím proti nim neustále bojovat. Je důležité, aby všude ve společnosti byly jasně stanoveny hranice moci každého.

Není snadné při uplatňování autority najít zlatou střední cestu mezi tendencí k panování a tendencí nechat všechno plavat. Nebezpečí pýchy a touhy ovládat je tak velké, že se žádný šéf neobejde bez zábradlí, mantinelů, které vymezují šíři jeho moci.

Je vždycky snazší udělat něco sám,
než to učit ostatní

Představený se musí dělit o svou práci s ostatními, a to i přes to, že má pocit, že druzí nedělají práci tak dobře, nebo že to dělají jinak než on. Je vždycky snazší udělat něco sám, než učit ostatní, jak to udělat. Představený, který podlehne pokušení udělat vše sám, riskuje izolaci, riskuje to, že mu jeho vlastní aktivita přeroste přes hlavu a on tak ztratí ze zřetele základní cíle…

Druhým musíme dát právo,
dělat chyby

Opravdová autorita vede dialog, těmi, ukazuje směr a dává podněty a potom nechává ostatní, aby převzali odpovědnost a udělali svou práci. Představený musí bedlivě bdít nad těmi, kteří mají svěřenou nějakou odpovědnost…

Lidem, kterým jsme svěřili nějakou odpovědnost, musíme dát právo na to, aby se dopouštěli i chyb, aby si natloukli nos. Dělat všechno pro to, abychom někoho uchránili před neúspěchem, znamená zároveň nedovolit mu, aby uspěl.

Zpracováno podle knihy Jeana Vaniera: Rodí se nová naděje,
kterou vydalo nakladatelství Zvon. Redakčně upraveno.

Jean Vanier

Jean Vanier (* 10. 10. 1928 Švýcarsko) je zakladatelem komunit L'Arche (česky Archa), kde žijí ve společném domově lidé s mentálním postižením spolu s asistenty. Zároveň založil hnutí Víra a Světlo. Původem je voják - námořník v anglickém a kanadském námořnictvu. Během svého duchovního hledání udělal doktorát z filosofie na Katolickém Institutu v Paříži. Následně pak filozofii vyučoval.

Roku 1964 se s knězem Thomasem Philipem začal věnovat postiženým. Tak vzniklo hnutí Archa, které nadále rozrůstalo a dnes působí ve 35 zemích světa. Jean Vanier říká, že "všichni jsme handicapovaní před Bohem" a vytváří tak odrazový můstek pro vztah mezi lidmi s viditelnám handipapem a mezi "normálními" lidmi, z nichž si každý nese(me) nějaké handicapy, které zjevné na první pohled nejsou. "V první řadě je každý z nás lidskou bytostí se srdcem schopným lásky".

Nyní byl Jean Vanier za své dílo oceněn Templetonovou cenou, tedy jakousi "Nobelovou cenou" na duchovním poli. Nominace byla oznámena v Londýně 11. března 2015, k slavnostnímu předání ceny dojde 18. května 2015.

Dostupná literatura: