Křesťané budou vždy v pokušení ´vyprázdnit kříž´
29.3.2015
V křesťanství je a bude událost kříže, popř. jeho různé zobrazování a znamení, „pohoršením a bláznovstvím“. Křesťan bude vždy v pokušení „vyprázdnit kříž“, jak to svatý Pavel odhaluje v prvním listu Korinťanům, podobně jako na nekřesťana kříž a jeho logika odjakživa působí nelidsky nebo jako zavádějící pokus o vyložení utrpení.
Dnes se naše doba zvláště v západní civilizaci vyznačuje hmotným blahobytem, přemíra bohatství a statků, dále hledáním potěšení a zábavy nízké kvality, přesvědčením, že vše, co je technicky proveditelné a ekonomicky dosažitelné, je vlastně dovolené a žádoucí. Dennodenně tak zjišťujeme, že odstraněním kříže, které někdy bije do očí, ale jindy je zcela nenápadné, ztrácí celé křesťanství svůj základ, a proto je často nevýrazné, vybledlé a zamlžené.
Vzpomeňme na pokus představit křesťanský život ve znamení vzkříšení, jako by křesťanství bylo jen slavení. Nebo co energie stálo ukázat mladým evangelium tak, aby si je dovedlo hned získat, tj. prosté jakéhokoliv požadavku na „sebezřeknutí“ (jež ostatně představuje podstatný prvek křestní liturgie; dnes je nahrazeno prostým „ano“ jako odpovědí na otázku po zřeknutí se zlého), kázně, sebezáporu nebo požadavku vzít na sebe svůj kříž (jde o výrazy z evangelia a dnes je nevhodné je třeba jen vyslovit). Nebo uveďme situaci v církvi stále častější, kdy gnostičtí, nekřesťanští řečníci hovoří o křesťanské víře a přitom věřícím předkládají křesťanství zbavené bláznovství kříže, na jehož místo nastupuje intelektuálně přesvědčivá rozprava.
Celsus, filozof žijící ve 2. století, pomlouval křesťany kvůli jejich ukřižovanému Pánu a kvůli sociálně-ekonomickému postavení většiny členů církve, kteří byli krajně chudí; nový Celsus dnes naproti tomu oslavuje a chválí Ježíše jako učitele skutečné filantropie, lichotí křesťanům, že jsou ve společnosti důležití a určující, ale přitom zamlžuje, zatemňuje a odsunuje k zapomnění to, co je podstatnou a zdrojovou událostí křesťanského života. Vedle nového Celsa je i nový císař, který – jak ho vypodobnil Hilarius z Poitiers, velký církevní otec 4. století – „záludně svádí, nebičuje nás po zádech, ale hladí nás po břiše. Nezabavuje nám majetek (čímž by nám dával život), ale obohacuje nás, aby nás přivedl ke smrti. Nepobízí nás ke svobodě tím, že by nás zavíral do žalářů, ale strká nás do otroctví tím, že nás zve do paláců a dvoří se nám tam. Po těle nás neuhodí, ale z našeho srdce dělá svůj majetek. Hlavu nám mečem nestíná, ale naši duši zabíjí penězi“ (Liber contra Constantinum 5).
Kříž je tak „vyprázdněn“, aniž by byl viditelně a přímo popírán! A přece Jan Pavel II. naléhavě a s velkou silou neustále žádal křesťany, aby „Kristův kříž nezbavovali obsahu“!
Alespoň jednou v roce, o Velkém pátku, je kříž postaven před věřící ve své plné skutečnosti a pravdě: je to Ježíš z Nazareta, člověk, rabi, prorok, který visí na dřevě v absolutní nahotě, ukřižovaný, jako by byl stižen kletbou, nehodný ani nebe, ani země, opuštěný svými učedníky; umírá v opovržení těch, kdo jsou svědky jeho potupného utrpení. Jenže tento člověk je spravedlivý Ježíš, který takto umírá za nespravedlivý svět, v němž žil. On je věrný ve své víře v Boha, i když umírá jako hříšník Bohem opuštěný. Je Božím Synem, jemuž dá Otec odpověď, až bude přecházet ze smrti do vzkříšení.
Událost kříže, jež se odehrála v Jeruzalémě 7. dubna v roce 30, může být zbavena smyslu skrze obrazná ztvárnění a znamení. My křesťané musíme být bdělí, abychom jako někteří „zbožní lidé“, kteří se najdou v každé době, nevnímali ukřižování jako pohoršení, nebo je jako „moudří“ tohoto světa nepovažovali za bláznovství. Kříž je „Boží moudrost“ a svatý Pavel ve svém „slově o kříži“ (1 Kor 1,18) říká, že toto slovo tvoří evangelium, radostnou zprávu. Proto křesťan nemá z kříže vyčíst ani rozbolavělost, ani rezignovanost, natož se tak dívat na Ježíšův život, ale má poznat, že Ježíšův život a podoba jeho smrti ukřižováním vyprávějí o Bohu, který je živý a miluje lidi, i když jsou zlí. Je to vyprávění o Bohu, který odpouští svým nepřátelům právě v okamžiku, kdy se toto nepřátelství otevřeně projevuje, který přijímá své odmítnutí a zabití, a přitom chce, aby se hříšník obrátil a žil. Kříž tedy otevřeně přiznává, že jsme zlí, svedení zlem, že jsme hříšníci a nespravedliví, a proto musí Spravedlivý trpět, být odmítnut, odsouzen a ukřižován.
Kříž se stal křesťanovi symbolem – je to symbol někdy triumfalisticky oslavovaný, jindy zmenšený na přívěšek na řetízku nebo skoro zneuctěný v zažehnávacím gestu, jindy zase banalizovaný, když má označovat prostá každodenní protivenství. Kříž tak zůstává buď ustavičnou připomínkou „nástroje vlastní popravy“, takže jím v sobě umrtvujeme „starého člověka“, nebo je znamením, jemuž již zcela schází původní obsah, a stává se jen mystifikací. Když o kříži meditoval Luther a inspiroval se církevními otci, napsal: „Nestačí poznat Boha v jeho slávě a majestátu, je nutné poznat ho také v ponížení a potupě kříže … V Kristu ukřižovaném spočívá pravá teologie a pravé poznání Boha.“
kniha: Klíčové pojmy křesťanské spirituality
autor: Enzo Bianchi
vydalo: Karmelitánské nakladatelství
Titulek a redakční úpravy: redakce webu kna.cz
-101437-
Sekce: čtenářský koutek | Tisk | Poslat článek známému
aktuality
21.10.2024
Spiritualita připodobnění Bohu v západním křesťanství
Proměna člověka v Kristu
Jaroslav Vokoun