Mikulášův podraz

3.12.2019

Od dětství mám v oblibě postavu Mikuláše a veškerou tu atmosféru kolem jeho svátku (tedy až na strašení čertem, které jsem vždy pokládal za nefér). Rád vzpomínám na chladné a typicky prosincově tmavé večery, kdy se za zvuku zvonků na pozadí setmělých ulic rojí světlé postavy symbolizující člověka, který dokázal být nezištně dobrý.

Jako dítě jsem zprvu býval pochopitelně jen pozorovatelem a „konzumentem“ mikulášského reje, ale později jsem se stával i jeho přímým účastníkem. V sedmé třídě jsem například vyrazil se skautskou družinou do chladného večerního města převlečený za anděla. Kromě skvělých zážitků na ulicích i v rodinách jsem si z toho tenkrát odnesl i prodloužené prázdniny v podobě zápalu plic.

Mikuláše mají dnes rády i moje děti. A jako každý rok, tak i vloni Mikuláš opět zavítal do našeho sídlištního kostela. Přišlo za ním několik stovek dětí s rodičovským doprovodem. Po večerní bohoslužbě měl Mikuláš krátký motivační proslov a poté přišlo očekávané rozdávání dárkových balíčků. Při rozbalování se znenadání dětské obličeje rozzářily nadšením, zatímco tváře dospělých začaly naopak signalizovat vyšší stupeň ohrožení. Každý balíček totiž obsahoval – kromě různých pamlsků – i malou flétničku. Kostelík se tak za chvíli naplnil nepředstavitelným pískotem, takže bylo nutné posvátný prostor urychleně evakuovat a vydat se setmělým sídlištěm směrem k domovům. Poněkud lépe na tom byli jen rodiče, kteří si dětí pořídili méně; početnější rodiny totiž produkovaly o poznání více decibelů.

Cestou z kostela jsme stihli ještě krátký nákup v supermarketu, v němž se také tu a tam mezi regály ozýval zvuk flétniček (dokud nebyl příslušnými rodiči umlčen). Opravdový údiv až nadšení nás ale čekaly, když jsme vyšli ven ze supermarketu. Do všech směrů setmělého sídliště se totiž šířila melodie několika stovek flétniček od Mikuláše. Ve tmě přitom nebylo nikoho vidět, jen slyšet…

V tu chvíli jsem si uvědomil, že tak je tomu vlastně i v životě jako takovém. Každý z nás je od Boha obdarován nějakou tou „flétničkou“, jejíž melodii může přinášet mnohdy setmělému světu kolem sebe. Jen tak pro radost! A záleží jen na nás, zda ji budeme často rozeznívat, anebo ji necháme netknutou.

Přeji všem radost z toho, že můžeme být pro tento svět melodií a tím i součástí velké symfonie, která se šíří do všech směrů a tmavých koutů této země.

Z knihy: Ve víry víry