Neodpuštění připomíná jízdu autem se zataženou ruční brzdou

6.7.2020

Neodpuštění v našem duchovním životě připomíná jízdu autem se zataženou ruční brzdou. Odráží se v kvalitě našich mezilidských vztahů, narušuje naši duševní stabilitu a rovněž ovoce našeho každodenního snažení je pak jakési jalové. Týká se všech lidí bez rozdílu, ať už jsou věřící, nebo nejsou. Problém je, že svět kolem nás dnes vytěsňuje pojmy jako vina nebo hřích. Naučili jsme se mluvit raději o pocitech viny, sebevýčitkách. Pojem hřích jsme nahradili slovem problém. Dnes nikdo nepomlouvá, nezávidí, nedělá rozbroje ve vztazích, nepodvádí – dnes má každý jen vztahový problém. A máme pocit, že kde není vina, tam není třeba žádat o odpuštění.

Vsadili jsme na to, že postačí vyřešit problém, aniž bychom se museli sklonit a říci: „Promiň, odpusť, mrzí mě to, je mi to líto.“ Snažíme se pocity viny řešit psychoterapií, ale výsledek je podobný, jako když na zhnisanou ránu dáme obvaz, aniž bychom předtím ránu odborně vyčistili a překryli antibiotikem. Problém tím nevyřešíme, jen ho vytěsníme a přesuneme jinam. A on se nám, potvora, transformuje třeba do úzkostné poruchy nebo tělesného příznaku. Přitom by stačilo tak málo. (Krásně o tom píše Katka Lachmanová v knize Vězení s klíčem uvnitř.)

Někdy mohu nabýt dojmu, že svým neodpuštěním nejvíce potrestám člověka, který mi ublížil. Že je to spravedlivé a ten člověk si to zaslouží. Možná ano – ale pravdou je, že tím často ještě víc ublížím sám sobě. Vzpomínka na křivdu mě pak ještě dlouho stravuje, jsem plný hořkosti, trápím se. Hrozí, že se postupně uzavřu do izolace, do vězení vlastního neodpuštění. Mám tam sice klid od tohoto bolavého vztahu, ale za cenu zřeknutí se vlastní svobody v něm. A v tomto vězení, v této hibernaci, mohu ustrnout i na několik let. Tato vězeňská kobka má ale jednu zvláštnost. Její dveře mají kliku nikoli zvenku, ale překvapivě zevnitř. A tou klikou, tím klíčem, který mi umožní vyjít znovu ven do svobody, je mé rozhodnutí odpustit. Jde o akt mé vůle, nikoli pocitů.

Toto rozhodnutí budu muset udělat třeba ještě stokrát, než se v mém srdci něco pohne a zavládne tam opravdový Boží pokoj. Tím také neříkám, že se nic nestalo, že si ten druhý nezaslouží trest. Jen se vzdávám práva být vykonavatelem pomsty, práva přát tomu člověku zlo, a roli soudce přenechávám Bohu. Dávám mu tím současně prostor, aby mé rány na duši uzdravil, a je-li to jeho přání, aby dal tomuto pošramocenému vztahu druhou šanci.

Z knížky: